12/8 — 11/9/2016
35-prikrylovaA5-TISK.pdf
S ústupem světla se začínají na nebi tvořit červánky. Den pomalu končí a růžové skvrny plynou na namodralém pozadí. Světlo se mění, prostor potemňuje. Uvědomělý člověk znající přírodní jevy ví, že se možná na zítra něco chystá. Ale je potřeba předjímat? Sám osamocený přemítám o svém životě ve své skrýši. Věci se tam venku dějí i beze mě. V mém mozku se něco přepnulo. Zdá se, že předměty vypadají poněkud neobvykle. Tiše se rozhlížím do prostoru a pozoruji příběh objektů svýma narušenýma očima. Rekonstruuji jejich životy skrze zasazené rány. Z každé lze vystopovat určitou minulost. Hybridnost němých soch je gestem brutality. Krutost, se kterou si je prohlížím, však není o nich, ale vychází z mé hlavy; všechno mít, hodnotit, hromadit, nasoukat, zadržet, rozvrátit, pokořit, transformovat. Následně mně samotnému dochází, že srdce temnoty se ukrývá ve středu místnosti.
Jenže v které se vlastně nacházím? Protiklad dvou místností, které autorka Veronika Přikrylová (1990) na výstavě vytvořila, je zřejmou metaforou o podobenství platónské jeskyně, jíž si vzala v latentní podobě dravého ptáka. Sám Sokrates tvrdil, že člověk nevidí proto, že buď přešel ze světla do tmy, nebo naopak ze tmy do světla. Autorčina ironizující hra tak poukazuje na roli, jakou chce divák zastupovat na výstavě. Stává se z nás diváků kořist nebo se jí stává sama autorka? A kdo je potom onen dravý pták? Dvojznačnost čtení ukazuje divákovi, že jde čistě o jeho svobodnou volbu, pro jakou cestu se rozhodne. Tak jako tak je potřeba riskovat.
Minimalistická a čistá instalace se zdá být na první pohled křehká a ženská. Vše podtrhující barevné ladění láká do příjemného snového prostředí. Ale není to léčka? Pozornější divák zjistí, nejspíš pozdě, že jde o jakousi obskurní místnost trofejí. Dotyčná není zrovna mírumilovná, a co víc, její jazyk je ostrý a ironizující. Autorka pro svůj postprodukční přístup se zájmem využívá (možná až zneužívá) cizí sochařskou tvorbu, kterou radikálně transformuje. Lehká spojitost se světoznámými autory uměleckého světa jako jsou Louise Bourgeois, Danh Vo nebo Camille Henrot, je sice nepatrná, ale o to víc sebeironizující. Jednoho dne totiž vše skončí ve vesmírném koši odpadků.
Tereza Záchová
