20/9 — 28/10/2012
35-holcovaA52.pdf

Neměnnost přírodních zákonů je naší jedinou ochranou
před ataky chaosu a démonů nesmírného kosmu.
— H. P. Lovecraft

Setkat se s kresbami Veroniky Holcové v galerii, ve které obvykle vystavují zejména studenti a čerství absolventi um. škol může být pro toho, kdo zná její práce z prostředí prostorných a honosných výstavních síní, lesklých stránek katalogů a luxusních publikací mírným překvapením. V žádném případě se tu však nejedná o “krok zpátky” a není tomu dokonce ani naopak.

Poslední dekádu tvorby této umělkyně zásadním způsobem ovlivnila spolupráce se soukromou galerií, které se její práce dařilo prosazovat spíše v zahraničí, čímž se autorka navzdory jistým dílčím úspěchům dostává na domácí scéně spíše do izolace. Její malířská tvorba se v důsledku toho problematizuje, uzavírá se do sebe, plna tápání dokonale překrytého malířskými efekty a stereotypy, které komerční galerie a jejich klienti tolik milují.

V roce 2009 však Holcová navazuje na své dřívější experimenty s ručním papírem a paralelně s více upjatou malířskou produkcí vzniká volný cyklus “deníkových kreseb”, spontálním způsobem reflektujících zejména autorčiny sny a fantazie a její poněkud komplikovaný citový život, využívajíce metodu jemného korigování volných asociací, často vycházejících přímo z víceméně náhodných barevných skvrn. Emocionální erupce v nich střídají apokalyptické vize a erotické fantazie, které by snad bylo lepší zakázat, a díky svému ryze osobnímu až intimnímu charakteru jsou tyto kresby divákům velmi dobře přístupné a srozumitelné. Právě poněkud rychlejší tempo práce autorce dovoluje tu a tam zcela zapomínat na své výtvarné vzdělaní a technické dovednosti a přenést svá citová pnutí na papír způsobem, který díky absenci přebytečného výtvarného nánosu divákům znemožnuje dojímat se něčím, co ve skutečnosti dojemné není, přičemž to důležité zůstává.

Snaha o socializaci snových či halucinačních vizí stála pravděpodobně u samého zrodu výtvarného umění a dokonce ani jeskynní malby nesloužili pravěkým lovcům coby dekorace zútulňující jejich chladné a temné příbytky. “Kochat se” obrazy se lidé naučili až mnohem později, původně je zajímala spíše jejich “funkce”. Byly a jsou pohonnou hmotou pro evoluci našeho myšlení a kultivaci našeho cítění, odráží jeho dávnou historii stejně jako jeho aktuální stav a často s fascinujícím předstihem předznamenávají jeho další vývoj. Nejinak je tomu u těchto prací. Veronika Holcová před nás rozprostírá celý ohnivě zbarvený svět, neprostorový vesmír své (naší) duševní přirozenosti, skrývající nepopsatelné množství obrazů, vizí vzdálené budoucnosti, probíhající přítomnosti, ale i těch, které byly nashromážděny za miliony let vývoje tisíci předchozích generací. Svou velkolepostí se tento nesmírný vnitřní kosmos vyrovná noční hvězdné obloze, a jediným jeho ekvivalentem je svět kolem nás. Zapomeňte na současné umění, je to fikce. Individualita je moderní mýtus. Veronika Holcová vás zve k nahlédnutí i do vaší vlastní duše a ne každému to bude příjemné.

Za poněkud temné ladění celé výstavy je možno vinit také jejího kurátora, který si traumata ze svých předchozích kurátorských realizací (ano Kamilo Zemková, řeč je o tobě) léčí poslechem Death metalové hudby.

Na výsledné podobě instalace se podílel i malíř J. Novotný.

Pavel Švec