Václav Kopecký: Hotel Zenit

7/6 — 28/6/2012
35-kopeckyA5.pdf

Ví ještě někdo
kde je nahoře a kde dole?
Ví ještě někdo
co je jasné a co tmavé?
Stále vzácnější jsou snivci.
Stále vzácněji je den a noc.
Hýčkejte fialkový záhon
pod baldachýnem oblak.
Následujte hvězdy v nitru
jádra posvátných nocí
a jejich bezhlesé snové písně.

Hans Arp (Zádumčivé plameny)

Instalace Hotel Zenit je koncipována jako kompilace čtyř událostí fotografické povahy, kde hraje důležitou roli předmětnost, dočasná plasticita a světlo. Prostor galerie působí jako místo příprav k události, gestu nebo procesu, jež právě nastal a skončí posledním dnem výstavy. Autor nám předkládá stručný a přehledný výběr okolností této události ve formě světelných stop nebo prostých objektů. Kompozice celku se jímavě vztahuje k jediné barevné momentce s líbezným motivem. V této fotografii jsme konfrontováni s dostatečnou kvalitou jasu, kontrastu, hloubky a sentimentu. Proti tomuto iluzivně působícímu obrazu staví autor obyčejné fenomény toho, čeho se lze důvěrně dotknout a není jen zdánlivým zpřítomňováním vzdálené reality – dřevěné latě fixující obraz na který dopadá jejich pozitivní stín, adjustační materiál opřený efektně ale dočasně o zeď, fotografický papír, který se díky občasnému průniku světla do prostoru stává automatickou fotografií.

V poetickém názvu výstavy, jež je zároveň diplomovou prací Václava Kopeckého, se skrývá odkaz na existenci konkrétního místa – dočasného pobytu a zároveň na primární horizontální osu. Ta rozděluje pozorovanou skutečnost na to, co je viděné a co jen tušené. V aktuální instalaci se toto téma rozvíjí jako vzájemné analogické zrcadlení vzdálené a blízké sféry. S vizuálním ostychem se zdůrazňuje křehkost, nestálost a proměnlivost fotografického obrazu.

Michal Pěchouček

Stanislav Kolíbal v rozhovoru s Jiřím Hůlou popisuje postup práce s materiálem jako práci se svébytnou hmotou, která se již sama svou podstatou projevuje.
“.. každý materiál – železo, dřevo, papír, sádra, – má svou barvu se kterou pracuji. Stejně jako
s ostatními vlastnostmi. (Stanislav Kolíbal, Jiří Hůla rozhovory, str. 39, Dauphin, 2001)

Tak jako sádra má schopnost přejímat fyzickou masku přiloženého objektu, úžíval jsem fotografický materiál s vlastností zachycovat vizuální zkušenost viděného objektu. Podobnost těchto materiálů jsem vnímal v pocitu zanechávání stop v hlíně. Kontaktem s vnějším světem vytvoří vrstvu na povrchu, která pozměňuje vnitřní uspořádání.
Hotel Zenit se váže ke konstrukci jakýchsi vnitřních vztahů. Proměnlivá paměť s neustálím vrstvením je takovou konstrukcí výsledného objektu, novou realitou. S novou zkušeností zaniká předchozí stav. V práci mne zajímala romantická představa pádu na horizontu přítomnosti.

Přemýšlel jsem o tom, že naše vjemy jsou sice stejné, ale že Argos je spojuje dohromady jinak než já a vytváří z nich jiné předměty. Přemýšlel jsem o tom, že pro něho možná neexistují žádné předměty, ale jen závratná a nepřetržitá hra dojmů. Přemýšlel jsem o světě bez paměti, bez času. (Jorge Luis Borges, Spis I, Nesmrtelný, str. 209, Argo 2009)

Václav Kopecký