3/4 — 29/4/2008
nemec-A5.pdf

Stalo se to jednou v pátek v bývalém tanečním sále s vysokým stropem. Procházel jsem mezi dřevěnými stoly, kterých tam bylo mnoho a váhal ke komu si mám sednout. Všichni seděli na židlích a hleděli jedním směrem skoro jako ve škole. U posledního stolu seděl kluk v bílé košili a vedle něj byla ještě jedno prázdné místo. Měl jsem pod zeleným svetrem také bílou košili. Na malém městě jsme nosili bílé oblečení skoro všichni kluci, zvláště na konci týdne. To se večer promítal zahraniční film. V tomto sále, kterému se říkalo prostě kinokavárna.

Ještě jsem si nestačil sednout a sál potemněl a ztichl. Jen z předsálí byly zřetelně slyšet jemné kroky a ostré zvuky přesunovaného nábytku. Ohlédl jsem se a viděl, jak se zpoza skleněných spojovacích dveří vynořila drobná postava uvaděčky v bílých pantoflích. Pomalu za sebou táhla dřevěný stůl. Zastavila se před promítacím plátnem, přisunula si ke stolu  židli a skoro nacvičeným způsobem si na něj vylezla. Asi minutu bez hnutí stála na umakartové desce jako na pódiu a znenadání začala rozechvělým, ale silným hlasem zpívat známou melodii Les blouses blanches. Nikdo v sále nevěděl, co se děje. Postava uvaděčky se najednou rozzářila bodovým reflektorem. Zkoprněl jsem a nemohl věřit vlastním očím i uším. Byla to Ona . Prostě se tu náhodou objevila v tomto převleku, aby zazpívala svoji píseň. Šokován z té Její náhlé návštěvy v naší kinokavárně jsem si sedl na první volnou židli a civěl na Ní.

Dodal jsem si odvahu a poslal jí několik vzdušných polibků, které stejně nemohla vidět. Zpívala dál, trochu se prolomila v kolenou, přehodila váhu na druhou nohu a mávla rukou, jakoby něco signalizovala. Najednou zmizela. Oslepl jsem. Bodový reflektor teď namířili přímo na mě. Co jsem mohl dělat jiného, než předstírat, že se dál dívám na Ní a dávám jasně najevo, jakou mám z Její přítomnosti radost. Píseň skončila, světlo se změnilo, všichni tleskali, zatímco Ona opatrně slezla ze stolu a rychlými krůčky se přibližovala k zadnímu stolu, kde jsem seděl. Šla si sednout na své místo, sledovat páteční film. Jak procházela kolem mé židle, lehce se mě rukou dotkla ramene. Měla jí studenou a zaprášenou na bříšcích prstů bílou školní křídou, jako učitelka. Bylo to tak blízké a skutečné! Posadila se jen o dvě židle dál. Trochu jsem se předklonil Ona se na mě letmo ohlédla a já řekl:
“Excusez-moi de vous déranger…je voudrais dire encore quelque chose….plus beau que je ne m´y attendais!“
Skromně sklopila oči, poděkovala a dala najevo, že je jen prostá umělkyně a ráda rozdává radost.

Pro Tomáše Němce napsal Michal Pěchouček.