21/3 — 21/4/2013
35-terezaA5.pdf

Tereza Velíková už od dob studií komponuje své instalace převážně z pohyblivých obrazů, dovádí je do stylového minimalismu, ale označit ji jako videoartistu by nebylo přesné. Velíkovou lze považovat spíše za dramatika s kamerou testující nebo simulující fragmenty příběhů na objektech ve svém blízkém okolí.S médiem videa zachází s ceremoniální obezřetností, jakoby to byla zrcadla – bezprostřední i nemilosrdné nástroje vytvářející pohotové obrazy. Autorka svá videa často doplňuje zlověstnými nebo líbeznými předmětnými prvky, rámuje architektonickým řešením nebo jinými významotvornými paralelami. Často do jednoduše nasnímaných videoesejů bez zbytečné rafinovanosti, ale s invencí postprodukčně zasahuje. Přiznává tak obrazu jeho obrácenou orientaci nebo děravost, zároveň účinně aktivuje diváka k tomu, aby spíše s ostychem naslouchal, sledoval motiv nepřímo, asociativně a domýšlel konkrétní psychologické situace.

Aktuální výstava Terezy Velíkové s titulem Vlevo byla tma volně navazuje na její poslední výstavu Podívala jsem se doprava a bylo tam ticho v brněnském Domě umění. Do prostoru Galerie 35M2 umístila dva identické fotografické obrazy a tři variace videozáznamů performujících žen. Textuální performanceve formě asynchronně ozvučeného screen testu je autorčina oblíbená disciplína. Na jednom z monitorů sledujeme ženu vyprávějící dosti nezúčastněným způsobem neznámý, zřejmě banální a neosobní příběh, z něhož po následném jednoduchém zásahu zbývá ve zvukové stopě pouhý neúplný fragment. Výsledná slovní „perforace“ se přitom kontrastně jeví jako mimoděčně velmi konkrétní, naléhavá a traumatická událost, se kterou ale samotná mluvící osoba nemá nebo nechce mít nic společného. Jakoby autorka videa připomínala nutnost zůstat za každou cenu ve shodě s určitými zásadami dotýkajících se citových a intimních oblastí. Tato obsahová rovina se v dalších videích zhoupne do jakéhosi rituálního poblouznění postav – čistých i poskvrněných zároveň. Jedna se v uzavřeném virtuálním prostoru pokouší marně dostat ze zorného pole kameramana, druhá překonává pověrčivou bázeň z pojídání určitých tabuizovaných pokrmů nebo prostě z obyčejného hladu porušuje zákaz se najíst. Význam všech částí tohoto celku může být hravě dvojsmyslný nebo osudově ambivalentní podobně jako samotný akcentovaný symbol jablka. Přesto si nemůžeme nevšimnout určitého obecně platného rysu, který všechny objekty viděné v přísné izolaci spojuje – obavy z jistého imaginárního nebezpečí reálně ohrožující nejen nás samotné, ale zároveň i naše okolí.

Michal Pěchouček