12/4 — 6/5/2012
35-zemkovaA5.pdf
Kamila Zemková (*1983) je absolventkou brňenské FaVU, kde téměř po celou dobu studia zůstala věrná intermediálnímu ateliéru Václava Stratila. Přestože v tomto období experimentuje se širší škálou různých medií, dominantní formou jejího projevu byla vždy klasická malba a její deriváty. Právě díky svému nekomplikovanému, intuitivnímu až důvěřivému přístupu k malbě se Zemková v období studia stává významnou inspirací nejen pro Stratilův návrat k této klasické disciplíně, ale i pro celý okruh dalších studentů intermediálního ateliéru, ve kterém se záhy po jejím přijetí začínají v masovém měřítku používat pastelky. Na rozdíl od svých spolužáků se však Zemková obtížněji vyrovnává s širokým spektrem často zcela protichůdných vlivů, jaké studium na vysoké umělecké škole nabízí a její práce se postupně stává méně konzistentní a osciluje od velmi uvolněných abstrakcí, koncentrovaných autoportrétů s performativnímy přesahy až k projevům náležícím spíše do sféry ilustrace pro děti, přičemž často zůstává nejasné, nakolik autorka sama kvalitativní výkyvy své práce vnímá.
Přestože dozvuky tohoto “tápavého” období rezonují její prací dodnes a intuice, cit a náhoda pro Zemkovou stále v procesu tvorby hrají zdaleka nejdůležitější roli, existují zde důvody proč považovat toto hledání nejen za omluvitelné a vcelku zajímavé, ale i logické a nevyhnutelné vzhledem k prostředkům a cílům, ke kterým umělkyně dlouhodobě směřuje. Navzdory tomu, že ve své práci ctí mnohé konvence a ustálené postupy, bez nutnosti revolty či spekulativních analýz používaných médií, dopracovává se Zemková často k výrazu, který je svou citovou hutností, přesvědčivostí, hloubkou a (navzdory onomu trvalému hledání) jistou vyzrálostí, na poli mladého umění spíše ojedinělý. Člověk má vedle citu ještě rozum schopný racionálního uvažování a měl by pokud možno používat obojí, ale v každém jedinci jsou tyto dvě veličiny namíchány v různém poměru a jedna z nich vždy dominuje. K dosažení cíle, ke kterému vždy vede více cest než si jednotlivec dokáže představit, jsou (spoléhá-li umělec zejména na cit a intuici) zapotřebí i kvality jako vytrvalost, věrnost, vášeň a jistá dávka poctivého přesvědčení a s tím vším můžeme u Kamily Zemkové naštěstí počítat pokaždé.
Povaha našich emocí, nálad, pocitů, i našich společenských vztahů se mění a vyvíjí v závislosti na ubíhajícím čase a společně s námi se jeví stále složitější a hůře uchopitelnou. A ačkoliv formálně mohou mnohé lavírované kresby Kamily Zemkové připomínat práce jiných autorů, třeba i z úplně jiné doby, čím více se budeme soustředit právě na tuto citovou linii, tím více si začneme všímat toho, co nám nic známého (alespoň ze světa výtvarného umění) nepřipomíná. Tyhle pocity jsou totiž zcela určitě jiného druhu, než jaké zakoušeli impresionisté nebo fauvisté, není to voyerská vášeň Fridy Kahlo, donekonečna šmírující vlastní knír. Tato místa jsou opuštěná jiným způsobem než domy a předměstí na obrazech Edwarda Hoppera. Melancholii tohoto interiéru, prázdného a přesto protknutého stopami čísi existence Balthusovy lenivé kočky nikdy nepoznaly. A všechno, co tu souvisí s existenciální tísní, není ani připomínkou útisku nebo kritikou nějakého politického či totalitního systému. Tyhle pocity rozpuštěné v tmavých inkoustových skvrnách nejspíš patří nám a do našeho času, jakkoliv se nám může zdát jejich atmosféra nepohodlná. Má ochablá intuice mi našeptává, že rozostřenost a bezvýchodná nebarevná tonalita těchto prací je tudíž zcela na místě. Realita je nejednoznačná.
Život je vážný, protože nemá žádný smysl.
Pavel Švec
