6/2 — 2/3/2014
Obrazy Roberta Šalandy mohou působit jako tajné šifry. Divák si je přesto zapamatuje i bez rozkódování – pro jejich nezaměnitelnou formu. Šalandova malba důsledně naplňuje platné zákony plošnosti, promlouvá křiklavým a bezprostředním gestem, zároveň vědomě a kontrolovaně nabízí divákovi zážitek podobný návštěvě filmu. Právě rafinovaná filmovost, v dobrém smyslu vlezlá, je důležitou součástí myšlení tohoto autora. Šalanda obrazovou hloubku iluzivně nafukuje hladce čitelnými, ale účinnými triky a na druhou stranu schválně zplošťuje brutálně „počmáranou“ clonou. To může mít podobné, opticky skákavé účinky jako sledování záznamu pohyblivé, prostor zkreslující kamery nebo sekvence úvodních titulků. Autor pro námět těchto téměř abstraktních „filmů“ nechodí daleko. Předkládá děj nekončící a věčný – příběh o křehkosti a nejisté stabilitě malby samotné, o její efemérnosti a rozkladu malířských forem. Šalandova malba často vypadá jako pouhé reprodukované nebo adjustované vysílání tohoto vyprávění. Typická je pro jeho malbu jistá chladnokrevnost výrobního řádu s jakou se na ploše izolují konkrétní znaky. Horečnatost a blouznivost čistě autorské stopy se vyvažuje klidem logiky a mrazivou rozvahou. Zkrátka tento malířský případ, výrazný a zapamatovatelný, je plný kontrastů, zatmění a protimluv.
Aktuální výstava v Galerii 35M2 volně navazuje na nedávný společný projekt s Dušanem Zahoranským Slovo dalo slovo (Meet Factory Praha) – v nedávné době zřejmě nejzásadnější manifest současných podob vizuální poezie. Měl v sobě jako výstavní celek cosi vášnivě loveckého, protože se tu dávalo na odiv, že lze slova a věty chňapnout jako kořist a ukazovat jako vycpaninu. Šalanda v pytlačení v jazykovědném háji pokračuje dál, tentokrát na vlastní pěst. Název této výstavy se významově překrývá s vypíchnutým motivem v podobě zatržítka. Tvar tohoto grafického znaku koresponduje s jednoduchou motorikou, s výmluvným a expresivním pohybem končetiny, která se chápe, zmocňuje, nakopává. Opět v kořistnickém duchu, neboť gesto působí přímo na skutečnost. Znak zatržítka i emblematický nápis DOPORUČUJI má působit jako příkaz a upozorňovat na co myslet nebo ve jménu čeho a proč myslet. Tento způsob oživování obrazu vnitřním slovem nebo vzývání jako by mělo vyvolat chtění, či snad dokonce teleporticky vyvolat děj na větší vzdálenost. Zároveň není vůbec jisté, zda li tato výzva k aktivitě bude vůbec vyslyšena. V obrazech Roberta Šalandy se totiž nijak nezakrývá lítost nad nevratným oddělením slov od věcí, nad skutečností, že slova se marnivě převlékají, protože už dávno ztratila svoji nahotu.
kurátor Michal Pěchouček
