8/8 — 1/9/2013
35-hero-nalevA5.pdf
Proč Petra Herotová a Jan Nálevka spolu na tomto místě? Volba spoluvystavujícího a určení místa činu vzešla od samotné Petry Herotové. S Janem Nálevkou pak společně hledali podobu výstavy, kterou označili záměrně polopatickým názvem odkazujícím ke klíčovým prvkům celé jejich koncepce. Ty představují dvě maximy všudypřítomného administrativního světa – kopírování a kancelářský papír formátu A4. Tyto prvky zde prostupují jako principy vším. Ostatně cyklicky se k nim neustále, dlouhodobě a s úspěchem vracejí oba autoři. Lze tedy u této výstavy ještě mluvit o společné prezentaci nebo již o společné realizaci? Každý z umělců zde existuje nakonec sám za sebe, ale přesto se jedná o vědomý soutok dvou řečišť, dvou silných a především souvislých proudů výtvarného myšlení plynoucích na omezený čas jako jedna řeka.
Pozornému a věrnému divákovi Petry Herotové a Jana Nálevky neušlo, že je možné znova a znova smysluplně mluvit o něčem tak proměnlivém a zdánlivě nedůležitém jako je jazyk umění. Studie a úvahy na toto odosobněné téma je vedou k důležitým osobním otázkám: Kde je můj tvůrčí vklad? Co mohu zlepšit nebo už zkazit? Nebo příměji a bez obalu: Mám opravdu ještě něco hledat? Tato výstava svědčí o tom, že žijeme touhou dál mluvit i bez povzbudivých odpovědí na tyto otázky, mluvit poměrně nahlas a proti zdi, poslouchat echo bitvy, která již skončila nebo ji vedl někdo jiný a vlastně se nás nikdy netýkala. Proč taky? Čekáme na okamžik, kdy taková ozvěna s sebou přináší nečekanou a nesmírně intenzivní, osobně prožitou kontemplaci. Vědomí dalšího dosud nepřístupného prostoru. Citelný náraz a klopýtnutí o privátní žebřík.
V poslední době (jen s malými výjimkami) se Honza i Petra zabývají výhradně časově velmi náročnou činností – autorskými kresbami, kterými testují nosnost tohoto média tím, že se jej rozhodli co nejvíce zatížit. V dobrém slova smyslu a s typickou zjemňující ironií testují i nosnost divácké pozornosti. Jejich kresebné záznamy existují možná i proto, aby pozorovaly především samy sebe, v perspektivě zřetězené historie. O tom svědčí i strategie názvů literární povahy komentující jejich jednotlivé cykly jako navazující řadu. Honza a Petra neopouštějí tradiční mediální svět a zároveň s trpělivou ochotou pracují jako realizátoři vlastní koncepce nebo operátoři respektující objektivní systém – například ve formě limitů obyčejné tiskárny. Jejich monotematické a monotónní kresebné cykly mohou i poměrně otrlého diváka uvést do psychického stavu, kde se divoce mísí letargie s panikou. Tento instiktivní pocit se nás zmocní vždy, když se s poctivostí a vášní, jak již jednou kdosi podotknul, strukturuje prázdnota a rámuje putující stín lidského času.
Michal Pěchouček
