6/9 — 6/10/2013
35-scera-zahoA5.pdf
Za radostný důvod k oslavě považujme fakt, že se v umění již dlouhodobě prosazuje progresivní model, jež je například v oblasti sociální naprosto funkční a tradiční. Tento model konstituuje manželský svazek umělců jako vyšší a odolnější formu. Jedná se tedy o pár tvůrčích individualit, které spolu intenzivně prožívají střežený prostor intimní a zároveň efektivně ovládají i nechráněný prostor veřejný. Model jim přesto umožňuje, aby se realizovali samostatně nebo v jiných zpřízněných konstelacích. Nejpřesněji lze slovy experimentálního fyzika Iana Welsmsleyho hovořit o takzvaném symetrickém propletení, při kterém dvě tvůrčí jednotky v milostném vztahu aktivně sdílí neviditelný spoj přemosťující prostor mezi nimi. Potenciál takového spoje poskytje párovým umělcům nekonečné možnosti, výjimečné vlastnosti a nové metody práce. Čistě hypotetickému páru propletených umělců se podle Welsmsleyho například ve stejný okamžik vždy vylosuje srdcové eso, pokud izolovaně snímají balíček karet ve dvou zcela různých galeriích nacházejících se na extrémně vzdálených místech a tak podobně. Párová forma v umění se stala na základě neobjasněných, respektive záhadných vnitřních mechanismů, populárním předmětem současného vědeckého výzkumu. Zřejmý je prozatím pouze fakt, že párový spoj je z neznámých důvodů velmi křehký, nestálý a i přes zvýšenou frekvenci jeho výskytu na umělecké platformě bohužel ne příliš dlouho odolný. I proto se případné pozorování obvykle odehrává v řidčích cyklech a se zaměřením na páry s optimální historií – tedy alespoň v délce 10 let. Vědecké pokusy se provádějí v přísně kontrolovaných laboratorních podmínkách a pod odborným dohledem.
Ve své nové studii vědci na Uměleckoprůmyslové univerzitě v Praze, v kanadské Národní radě pro výzkum umění a ve vědeckém pracovišti Národní galerie v Singapuru ukázali, že by se účinného a trvalejšího symetrického propletení, byť s jistým zanedbatelným rizikem, dalo dosáhnout dokonce i u více jednotek – umělců osamělých, takzvaných art singl units, rovněž u partnerských dvojic umělecky nevyvážených, citově rozháraných nebo s oboustranným nízkým stupňěm kreativních schopností. Objektivní podmínku výzkumné praxe představuje simulátor minima sdíleného životního prostoru (cca 35 m2), kde je uměle udržována pokojová teplota ( kolem 20˚C ). Vědci ponechali páry dobrovolníků po nějakou dobu uvnitř s možností jejich volného pohybu rekreační nebo relaxační povahy. Badatelé posléze rozštěpili video paprsek se záznamem pohybu osob v tomto inkubačním prostoru na dva a vyslali jej skrze diamant. Všechny fotony se při následné projekci video paprsků rozptýlili vně diamantu a vytvořili kreonon – kvantum sdílené kreativní energie. Následně pak byly sváděny do detektoru kreononů. Přítomnost jednoho z těchto kreononů signalizovala vibrace v přístroji. „Víme, že někde v tomto přístroji je jeden kreonon, cítím vrnění“ říká Welsmsley s dlaní položenou na skleněném boxu velikosti poštovní schránky. Profesor dále poznamenává, že štěpení video paprsků není pro výzkum párových forem zcela ideální, protože takové propletení pomíjí ještě rychleji než ve skutečnosti. „Nemůžeme ovšem ani v principu říci, zda kvantum přilítlo zleva nebo zprava. Navíc vhodných diamantů k takovému výzkumu není mnoho a ideální snad neexistují vůbec. Jistě, párové formy mají pro budoucnost lidstva velký význam, ale prozatím bych v zájmu zachování všeobecného klidu, hovořil spíše o zázraku.“
Michal Pěchouček
