7/11 — 1/12/2013
35-pelikanA5.pdf

Patrik Pelikán (1987) studuje čtvrtým rokem na pražské AVU. Ještě než vstoupil do světa akademického umění, poznal sféru výkonné práce. Byl zaměstnám jako zedník, pomocný dělník nebo skladník, což je pro jeho další tvůrčí postoj docela zásadní. Studuje pod vedením Jiřího Petrboka v ateliéru Kresby, momentálně hostuje jako stážista v ateliéru Grafika II, ale jeho talent se silně orientuje směrem k malbě. Na jeho černobílých kresbách i malovaných obrazech meditativního charakteru poznáváme figurativní motivy z reálného světa. Pelikán kolem nich krouží s dojímající empatií, ale i s jistým intuitivním podezřením jako kolem nulového bodu zobrazování nebo bludného kamene antiiluze.

Aktuální výstavou v Galerii 35M2 Patrik Pelikán zřetelněji deklaruje změněný zájem o médium malby, hledá náhradu tohoto oživovaného i kolabujícího média nebo spíše jeho emotivní rovnocennou alternativu skrze kritický dialog. Přitom navazuje na malby z loňského roku, které jsou zde prezentovány a kde se na status malířství nijak neútočí. Dva obrazy z volného cyklu Žaluzie se tematicky dotýkají vztahu mezi figurou ve formě zátiší, malířským polem a divákem. Vzhledem k celku se ještě jedná o klasické závěsné médium, i přesto že jedna z maleb na knihařském plátně není fixována na pevném rámu. Motiv prázdných černých oken je zde rámován se zdánlivou kompoziční lhostejností, zpřítomňuje se struktura vakua a zdůrazňuje plošný efekt pozorování.

Podstata změněného pohledu malíře se ukrývá v samotném názvu výstavy, který určila tři další z vystavených děl – stavební stěrkou natřený igelit napnutý na ploše celé jedné stěny, horizontální „rozbalený“ obraz a vertikální objekt nazvané Penetrace. Technologie penetrování umožňuje skrze průnik předmětů nebo různých chemických látek trvalou materiální změnu. Vzhledem k použitým materiálům a jednoduchému procesu, kterým vznikly tyto práce se však vědomě o reálnou penatraci nejedná. Pelikán upozorňuje spíše na to, že i samotný proces nebo řemeslná logika v umění reprezentují konečnou formu a především vyslovuje důležitý paradox související s tím, co jsme ještě ochotni vnímat jako hodnotný malířský zásah.

Michal Pěchouček