Patricie Fexová: Podobizna

5/5 — 5/6/2016
35-patricieA5-TISK.pdf

Patricie Fexová žije poslední tři roky portrétní malbou. Do jejího hledáčku vstoupili nejprve nejbližší členové rodiny. Do intimního kroužku přizvala později své přátele, také kolegy z pracoviště a následně v nejnovějším cyklu Rysy okruh portrétovaných rozšířila na nevelkou komunitu současných českých umělců, jejichž výběr vznikal zcela náhodně na základě setkání. U těchto aktuálních obrazů označených zkrácenými jmenovkami už záleží nejen na síle pozorování, ale také na jeho pozici – kdo a odkud se dívá a kdo koho zná.

Patricie si oblíbila výhradně hlavy a jejich tváře, zvláště pohledy, které si s námi lidé vyměňují. Právě v nich hledá autorka nejen klíč k odhalení tajemství člověka, ale kupodivu i možnost bezpečného úkrytu před okolím. Ke všemu ostatnímu, co by s portrétovanou osobou mohlo souviset zůstává lhostejná. Patricie nám předkládá obrazy, kde stojíme tváří v tvář bytostem, jež vyplňují prostor tíživým vědomím své existence. Jejich význam je půvabně nadsazený i uctivě potlačený zároveň.

Zdá se, že se Patricie snaží vyjádřit nejen fyzicky věrný či přibližný rozměr portrétovaných, stejně tak jí záleží na vnitřním kouzlu jedinečných osobností. Ale Patricie chce postihnout i obecnější rovinu – tedy konvence a smysl takového zobrazování. V tomto ohledu je podstatný fakt, že její malba byla vždy analytická a zároveň řemeslně sebevědomá. Proto její práci vždy s jistotou poznáme. Občas si porozumí i s jinými médii jako je plastika a zejména video, ale nejčastěji pochopitelně pracuje s čistými malířskými prostředky a především s fotografií jako s předlohou.

Bez ohledu na nosič nám Patricie vždy předkládá její pocit z jednotlivých osob nebo přesněji charakter svých vzpomínek složený z mnoha fragmentů, zpřítomněný skrze škálu nuancí. Tyto vzpomínky osvobozuje od jasných kontur a detailnějšího rozlišení, přicházejí skrze nesmělé i rozmáchlé, ostré i rozostřené tahy štětcem, jež působí jako předběžné ohledávání a dotýkají se pouze drobných míst fixovaných tváří. Obličeje se zjevují v prchavých okamžicích jakoby vytahovány z mlhy bělostného prostoru.

Nejdůležitějším rozměrem těchto portrétů není jejich nedokončenost, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nejedná se ani o redukci a hledání nutného minima, aby se stal obraz podobiznou. Je to právě naopak okamžik jejich dokončení a pocit naplněnosti – obé pochopitelně závisí na nalezení rovnováhy mezi abstrakcí a realističností. Ve hře je vteřina nebo několikadenní existence před obrazem. Vše tu závisí na rozhodnutí malířky – již první tah na čisté ploše se může jevit jako popisný, stejně jako se hustá síť tahů nebo vrstva malířských stop může stále tvářit jako nic nepřipomínající flek. Právě tato metoda umožňuje divákovi vidět něco, o čem lze s jistotou tvrdit, že jde o momentku, ačkoliv se nejedná o fotografii.

Instalace v Galerii 35m2 vznikla jako syntéza dlouhodobého zájmu a nacházení možných řešení a cest k portrétnímu žánru. Obrazy z několika cyklů vedou dialog s pohyblivými obrazy, respektive i se samotným návštěvníkem výstavy. Ten vstupuje do pasti stranově převráceného, perspektivně i časově odchýleného oka kamery, které zde přebírá funkci objektivního zrcadla. Druhý pohyblivý obraz je subjektivním záznamem krátké jednorázové akce spočívající v organizované výměně profilových obrázků na sociální síti.

Divák této výstavy je vybízen, aby sdílel svébytnou kvalitu podobizny, která není podmíněna poznatelnou podobou portrétovaného. Dokonce by mohl uvěřit tomu, že dobrý a pronikavý obraz osoby může být složen z celého spektra výtvarných možností, informací i nálad. Ty lze použít, poznávat nebo prožívat. S konečnou i počáteční platností řečeno: city, které chováme k jiné osobě jsou zcela nepřenosné!

Michal Pěchouček