Tvorba Ondřeje Roubíka vzniká pomalu, kumulativně a v silně tradičním vizuálním duchu. Jejím základem je lehce zasněný popis, nesměle přesná kresba a jemná malířská gestikulace. Obrazy komponuje do přehledných figurálních inscenací, které viditelně psychologizuje. Často si výjevy žánrově vymezí čistě jako portréty – osob fiktivních nebo jeho skutečných přátel. Ondřejovo dosavadní malířskou tvorbou volně kráčí zvláštní organismus a nosič nostalgie – dvojice lidí. Tito důvěrníci lidských vztahů, přátelé, milenci, pohlavní či rodinní blíženci přicházejí z pochmurných až baladických krajin. Nostalgická nálada spočívá v jejich gestech, něžných dotycích, teskných pohledech a je umocňována přítomností hnědé barvy a “podzimní barevnosti”, jež má autor v oblibě.

Výstava, kterou Ondřej připravil pro galerii 35m2, je inspirována nalezeným materiálem – dobovou fotografickou publikací a řadovým propagandistickým filmem oslavující Berlín z roku 1972. Oba opusy měly ve své době čtenáře nebo diváka známými praktikami přesvědčit o tom, jak skvělý a plný život si všichni poctiví občané po právu zasluhují a jež se jim dostává v socialistické části rozdělené metropole. Neboť místo je to napěchované kulturou vědou, sportem, standardní kávou, ekonomickým cvrkotem a tak dál. Dospělí občané tu horečnatě cupitají s nákupními taškami, muchlují se poblíž mateřských školek, prohlížejí si berlínské pamětihodnosti kulturního dědictví, pubescenti se uvědoměle šátkují, dychtivě sledují dokonalý přehlídkový krok vypulírovaných vojáčků nebo se ve volném čase vydají na zajímavou exkurzi. A hlavně děti, všude si hrají děti, naše budoucnost bojující za mír.

Tento materiál je přitažlivý pro svůj neškodný retrošarm i všudypřítomný mrazivý děs. Autor jej ani nezamýšlel nějak komentovat a vzhledem ke svému věku k němu naštěstí nemá osobnější postoj. Normalizační estetiku, jakkoliv umělci přeceňovanou a oblíbenou, jen autorz cela intuitivně začlenil do druhého plánu svých obrazů s ústředním motivem oblíbených dvojic, které pronásleduje neznámý smutek a touha. Hrají jakousi truchlohru o stupeň tajemnější a tragičtější – o něčem, co by mělo být, kdysi bylo a už tu není.

Michal Pechoucek