9/1 — 31/1/2016

V jedné veliké zemi bylo tolik jezer, rybníků, širokých řek, studených potoků a vlažných louží, že tam nezbývalo žádné místo pro silnice, cesty ani chodníky. Lidé si tam museli stavět domy na dřevěných kůlech. Cestovali na loďkách nebo chodili husím krokem po vratkých mostech, blátivých pěšinkách nebo úzkých hrázích. Všichni našlapovali pomalu a rozvážně, protože nikdo v tomto kraji neuměl plavat.

V té zemi panoval císař, který nadevše miloval boty. Ovládala jej tak silná a marnivá vášeň, že za nové střevíce utrácel všechny své peníze. O nic jiného se nestaral. Nestaral se o životy obyčejných lidí, nestaral se o ekologii, nestaral se o divadlo ani o malířství. Staral se jen o to, aby byl pokaždé viděn v nových střevících. Měl takříkajíc obuv pro každou denní hodinu a většinu času trávil v místnostech, kde měl na všech stěnách vysoké mahagonové botníky. Takhle si ten císař náramně žil, ale nemělo tomu být navěky.

Císař se musel z jistých důvodů oženit se zlou královnou, která neměla k botám vlídný vztah ani co by se za nehet vešlo. Chodila nejraději ve svých modrých vlněných ponožkách na suchý zip.
Jednou když se císař odebral do lázně, se královna rozhodla, že udělá v místnostech s velkými botníky takzvaný menší úklid. Všechny císařovy boty vyházela ze zámeckého okna. Nakonec vyhodila z okna i střevíce, které si císař zul před tím, než se ponořil do mramorové vany.

Boty, které zlá královna házela z okna ven, se rázem proměnily v hejno krásných divokých labutí, které kroužily nad lesklou jezerní hladinou a širokými řekami. Letěly nad vesnicemi stojících na kůlech, nad dřevěnými mosty a hrázemi po kterých kráčeli lidé. Labutě hlasitě skřehotaly a mávaly křídly, ale nikdo je neviděl ani neslyšel. Vylétli proto výš k oblakům, daleko do širého světa, pryč z této bahnité země až k začátku širokého pobřeží, kde zmizely v hlubinách hustého a tmavého lesa.

Zarmoucený císař opustil zámek i zlou královnu a celý den se bosý toulal po krajině až přišel k jednomu rybníku. Neměl žádný cíl, ale byl velmi zarmoucený. Toužil po jakýchkoliv obyčejných botách. Ubohý císař se posadil na břeh a marně se pokoušel nazout na obě nohy lopuchový list. Jiné boty neměl. Řekl si, že si alespoň nachvíli v mělkém rybníce smočí své unavené nohy. Stál po kotníky v chladivé vodě a pocítil, že nejen voda, ale i vzduch je příjemně vlahý a vše prostupuje příjemně vlahé ticho. Zakrátko po té se u nohou císaře rozsvítil měsíc, potom první hvězda, nastala noc a všichni šli spát.

Hans Christians Andersans

kurátor Michal Pěchouček

Císařovy nové boty UMA Audioguide