14/2 — 17/3/2013
35-ladykaA5.pdf

Cyklus Black Metal, který Milan Ladyka koncipoval pro galerii 35M2, lze považovat za autorovo hledání ideální jednoty nebo jakousi syntézu jeho dosavadních postupů a zobrazených motivů. Milan se v aktivní roli hudebníka, literáta, ilustrátora a výtvarníka poslední dobou vizuálně vyjadřuje především skrze techniku papírové koláže kapesního formátu. Na tomto médiu ho vzrušuje možnost redukování popisu až na hranici abstrakce. Láká jej zběsilost množení, rytmizace a monotónnost tematických celků. V neposlední řadě využívá skvělou příležitost nepřímého poděkování pánům Matissovi či Warholovi za jejich inspirativní práci. Pozoruhodným pokusem o dialog mezi dvěma médii je například jeho cyklus Sad Pony Guerilla Girl (2011). Autor zde „přeložil“ videoklip hudebního projektu Xiu Xiu (klip sám o sobě spočívá v minimalistické montáži fotografických momentek) do řady koláží umístěných ve funkční osnově bezprostředně vedle projekce matričního videa. Většina jeho obrazových sérií se ovšem inspiruje světem sociálních sítí nebo internetovou estetikou. Aktuální konvolut obrazů spontánně mapující prostor galerie má evokovat pohyblivou nástěnku s profilovými fotografiemi členů dvou kontrastně rozdílných skupin. Instalace akcentuje charakteristickou proměnlivost a dočasnost informací. Metalisti přicházejí se sítě skutečné a kaktusáři ze sítě fiktivní, ale stejně možné a pravděpodobné. Oba dva cykly překvapivě spojuje nejen obsah (folklórní podstata zhodnocování volného času, extatická posedlost, potřeba vzájemného dialogu a šablonovité identity) ale i podobnost čistě znaková, formální, téměř morfologická. Ostré tvary, kontrast černé a bílé, atmosféra děsu nebo extrému jako dokonalé mimikry zastrašující potencionálního nepřítele. Samotné kresby vznikají stříháním a řezáním barevného papíru. Vše se děje bez kresebných příprav, s „lehkovážnou pečlivostí“ a v dynamickém procesu vrstvení, kde hraje důležitou roli malířská vztahovost, grafická stylizace, interakce a princip náhody. Práce s barevným papírem svým způsobem jitří vzpomínky na dětskou senzibilitu. Nejde o mechanické reprodukování, ale o volnou bytostně výtvarnou interpretaci fotografických předloh virtuální povahy, jejich toužebnou a nevratnou materializaci. Koláže Milana Ladyky oživuje nutný paradox. Mají schopnost probouzet utahaného diváka z apatie svojí líbeznou předmětností a současně jej přimět k zamyšlení nad fotografií jako takovou, nad majestátem i fetišismem nejvíce automatického média. Michal Pěchouček