Martin Lukáč: No Love All Hate

7/4 — 1/5/2016
35-lukacA5.pdf

A teď vážně. Poslouchám devadesátkový rap a na tumbleru prohlížím nové kresby Martina Lukáče. Neutuchající scrollování blogů a s ním spojená informační hutnost je pro Martinovu tvorbu stejně příznačná jako snaha o redukci malířského tvarosloví. Tento kontrast se mi zdá velice signifikantní. Nejdříve je třeba nasát do sebe svět a ten potom okřesat. Poslech hip hopu spolu s konzumací Martinových kreseb se mi zdá důležitý i kvůli historce, kterou mi vyprávěl.

Když vyrůstal v zdánlivé šedi bratislavského sídliště Petržalka, zaujala ho malba basketbalisty nasprejovaná na zdi. Nebyl vyobrazen jako vítěz, či poražený. Byl zkrátka člověkem se svěšenými rameny, možná vyčerpán po zapáse, možná se v něm nevysvětlitelně mísilo štěstí i smutek zároveň, on nebyl schopen mezi nimi rozeznat hranici, a tak se ukryl před okolním světem, zakrývaje tvář. Motiv sportovce čteme i jako odkaz na nostalgická devadesátá léta, z nichž Martina ovlivnila afroamerická kultura, formující se v basketbalu a hip hopu. Můžeme však malířskou tvorbu Martina Lukáče ve skutečnosti číst?

Vcházíme do galerijního prostoru, žlutočerná barevnost nám jde svou výrazností naproti. Setkáváme se spolu už na prahu, obrazy mlčí, zároveň nás však vybízejí jakousi tajemnou energií. Váháme, máme se vydat doprava, doleva, zůstat na místě? Přibližujeme se a zblízka zkoumáme pastózní nános černé barvy rozpouštějící se do zelené. Nyní očima rámujeme esenci malířství – tah a barvu v jejich čistotě a plnosti. Poodstoupíme a vynáří se černé oko. Vtáhne nás dovnitř, do olejem provoněné krajiny.

Samozřejmě, že o Martinových obrazech se dá mluvit. Ovšem, že pomocí nich můžeme verbalizovat odkazy na výtvarné dějiny, hledat časová období, se kterými koketují. Dá se před nimi distingovaně polemizovat o jejich nahodilosti, či naopak přísné konstrukci. V jejich tvarosloví se jasně vynořují figurální motivy, které jsou postupně abstrahovány. Sledujeme v nich i určité značky, opakující a variující se. Jsou to ke příkladu i autorovy iniciály, často naddimenzovány, nesloužící už pouze jako podpis, ale jako součást celkové kompozice, plující obrazovým prostorem, někdy se dokonce stávající jediným komponentem. O všudypřítomném motivu mřížky ani nemluvě.

I redukovaná barevnost nám nabízí odlišné typy komunikace. Žlutá a černá jsou si vzdálené, stejně jako láska a nenávist, a přesto na plochách maleb sdíli jakousi společnou agresivitu, která útočí na náš zrak. Zároveň v nich však cítíme harmonii, která, zdá se, vzniká krocením útočnosti pravoúhlostí obrazového rámu.

Adjustace maleb na dřevěné překližce je gestem, které nám zprostředkovává autorovu přímou zkušenost. Vzniká každý den kreslením na dřevěném stole v ateliéru. Stěžejní je na tom právě vznik jisté vizuální situace, kterou Martin přenáší do galerijního kontextu. V autorově i našem vjemu nejde totiž jen o jednotlivý obraz jako artefakt, ale také o jeho prostorový kontext. Výstava už není výčtem jednotek, nýbrž výčtem vztahů. Tak vznikající vztahová krajina má potom větší schopnost pohltit nás, jaksi nás uzavřit v sobě, prolomit naši odtažitost.

Ano, můžeme je číst. Měli bychom však? Vztahem textové a obrazové kultury jsou poznamenány dějiny. Jejich střet je střetem kontinuální logiky a magického zacyklení. Vilém Flusser říká, že čas obrazu je časem věčného návratu téhož1. Zdá se, že Martin se svým obsesivním osvobozováním malířských gest toho dosahuje. To je důležité si uvědomit při procházce expozicí. Je možno zde číst minulost, přítomnost i budoucnost. Obrazy nám však zprostředkovávají především jisté bezčasí, do kterého se lze ponořit. Tak odtrhněme oči od tohoto textu, zahoďme ho, a zadívejme se do žlutočerné džungle před sebou.

František Fekete