8/1 — 1/2/2015
Martin Kolarov se doposud ve svých instalacích nebo performativních monostrukturách asi nejvíce zabýval architekturou respektive jakousi maximou stability obecně. Architektura samotná jej však jako námět nezajímala, spíše její cena a význam, tedy to čím nás k sobě poutá. Proto u něj nalézáme motivy týkající se gravitace či permanentně zadržovaného pádu architektonické hmoty (P.L. Nervi Structures, 2012) nebo dokonce oddalování katastrofy, jakou je zřícení celého nebeského stropu (Dance like Atlas, 2013). V jiných dílech pak odkazoval k architektuře skrze vyměřování jakéhosi kosmického monolitu odvozeného z funkcionalistické stavby (Ideal Disfunction, 2013) nebo architektonický prvek zviditelnil pomocí virtuálního slunečního světla pronikajícího do galerijního prostoru (Nekonečný západ slunce, 2014).
Veškeré kreativní snění Martina Kolarova se odvíjí někde mezi rituálním vyprávěním, vizuální poezií téměř liturgickou nebo až jakousi nenápadnou formou veřejné služby. Ve svých vlastních dílech nebo v těch, které často vznikají ve spolupráci, je tento autor přítomný v různých rolích – povahou muzických i technických. K divákům promlouvá procesuálním, gestickým a tak trochu ceremoniálním jazykem. Testuje rozličné formy vztahů mezi autorem a hercem, režisérem a jeho divákem, mezi koláží a divadlem nebo mezi spontaneitou a prováděním podle návodu či vzoru. Dokáže zaujmout vědomý a přesný estetický postoj, aniž by se ale otáčel zády k životu a vzdával se tak čistě vitální funkce tvorby.
Pro Galerii 35m2 vytvořil Martin Kolarov instalaci, kde podstatnou roli hraje specifická světelná kvalita odhalující v podstatě prázdný interiér. Do tohoto místa, které může evokovat trezor, muzeum nebo pokladnici umístil několik symbolických předmětů – atributů – vyrobených ze dřeva a z parafínu. Jednoduše čitelné znaky truhlářského ponku a obráběcích nástrojů spolu s jakýmsi snímatelným „ornátem“ v podobě plnovousu jsou nám prezentovány způsobem, jako by se jednalo o vzácné klenoty s vysokou hodnotou. Zároveň jsme konfrontováni spíše s jejich transponovanou, náhradní podobou nebo s jejich lidově tvořivou verzí.
Instalace Vousy a kožená zástěra se velmi naléhavě a adresně vztahuje k samotnému prostoru určeného pro setkání s uměním. Autor si proto klade otázku, co v tomto prostoru zůstalo a s čím a proč se do něj vrátit. Kolarov se tedy uchyluje k jasné tezi, pokouší se zpřítomnit možnou identitu tvůrce i jeho ideálního diváka skrze několik atributů, která mají společně toto místo znovu objevit a najít jeho pravý smysl. Tato symbolická osoba se pochopitelně značně liší od ostatních svými výjimečnými vlastnostmi, protože zřejmě musí obnovit prožívání kreativního procesu a okysličit pramen věčné iniciativy. Navíc pracuje výhradně s měkkými materiály – dřevem a voskem, obrábí jej, obrábí i sebe, sebezdokonaluje se, pracuje na sobě samém. Stůl reprezentující především práci a další indicie v podobě symbolických klíčů tuto osobu charakterizují jako někoho velmi skromného, moudrého, důstojného, ukázněného a mužného. Může to být mistr i učedník, umělec i řemeslník, architekt i lékař.
kurátor Michal Pěchouček
Vousy a kožená zástěra UMA Audioguide
