10/3 — 10/4/2011
35-magid_kubacakovaA5tisk.pdf

Seznámili se jednoho odpoledne v lesoparku, když jim bylo deset.
Chlapec seděl v zelených manžestrákách na modré lavičce a zaujatě si prohlížel podivný umělohmotný předmět velikosti krasohledu. Dlouho a zblízka jej obracel před obličejem, zkoušel uhodnout jeho skrytou funkci, uchopit alespoň v duchu jeho viditelný, ale nezvykle záludný tvar. Nic nechápal, ale byl tím předmětem posedlý. Tu věcičku mu půjčila dívka v červeném roláku a černé sukni, která seděla na lavičce s ním. Děvčátko trpělivě a tak trochu škodolibě sledovalo chlapce a toužebně čekalo na zrající plod jeho důvtipu. Pozorovalo chlapcovo drobné a obratné prstíky připomínající kleštičky na kostkový cukr. Dívka byla s plným vědomím pánem této nevinně romantické situace. Prostě si v lesoparku vybrala jednoho chlapce a půjčila mu záhadný předmět, aby na něj mohla intenzivně působit. Když dítě velkoryse půjčí druhému svoji drahou hračku, obyčejně neradí, jak se s věcí zachází. S vysvětlováním raději počká a jen tak obřadně stojí poblíž, mlčky čeká až bude po všem – intenzivně působí.

Děti na lavičce v lesoparku si po chvíli vyměnily dlouhý vzájemný úsměv – jeden rezignující a druhý vítězoslavný.

„Copak je to?“, sklopil oči chlapec.
„To je zapuštěné síto!“, odpověděla dívka.
„Zapuštěné síto? Aha, a k čemu to je dobré?“
„Skvělá pomůcka pro výtvarníky. Samo to stínuje kresby.“
„Úplně samo?“
„Jo. Stačí když uděláš jen kontury.“
„Jo tak. A mám s tím zatřepat?“
Dívka si předmět rychle schovala do kapsy a řekla:„Jestli chceš, tak pojď se mnou domů, ukážu Ti, jak se stínuje..“

Děti čiperně vstaly a vydaly se směrem k městu. Už se stmívalo a v lesoparku se rozsvítily lampy. Chlapec s dívkou si chvilku povídali o výtvarné výchově, jejich oblíbeném předmětu, také o učitelích a dokonce o svých rodičích. Toto rodinné téma je provázelo skoro až k domu, kde dívka bydlela.

Děti si doma uvařily kakao a stále si povídaly. Zjistily, že toho mají mnoho společného. Obě se chtěly nedávno s tátou a mámou společně dívat v televizi na inscenaci v klubu náročného diváka. Strukturalistickou koláž z milostné korespondence od slavného rakouského režiséra – zakladatele školy formálního filmu. Půl hodiny před začátkem ale vysílali na jiném programu koncert jejich oblíbené skupiny Bon Jovi. Dívali se tedy i s rodiči na druhý program, aby se všichni trochu zabavili než začne náročná inscenace. A co se nestalo. Zapomněli přepnout, hra jim unikla a obě rodiny tak spokojeně sledovaly rockovou událost až do samého konce.

Michal Pěchouček