Lucie Mičíková: To je tak krásný, až se mi chce brečet…

5/11 — 29/11/2015
35-micikovaA5-A3-TISK.pdf

Luciinu práce pozoruji již dlouhodobě a její umělecké projekty jsou jako byste si vzali kaleidoskop a neustále jeho obrácením, jste nacházeli nové a nové vzory, jak lze na odraz obrazu skrze světelný paprsek pohlížet. Jsou hravé, poetické a unikající jako pohled v kaleidoskopu. Výstava s názvem Je to tak krásný, až se mi chce brečet, je připravena Lucii Mičikovou pro galerii 35m2 jako stoprvá expozice. Její umělecký projekt vychází z krátkého rezidenčního pobytu, který autorka prožila na jihu slunné Itálie, oblasti zvané Apulia.

Teplo, které se autorce zařezávalo do kůže a vzduch, který na její kůži nechával slané mapy, šlo využít jen bezmála k práci na velkém projektu. Díky tomu, Mičíková zvolila až netradičně vídanou formu, tradiční plenérové práce. Jakoby si to dané místo žádalo. Zpomalit. Zregenerovat. Zavzpomínat. Dennodenně se vrhat do olivových hájů a přemýšlet v šumění stříbrných listů nad jejich dlouhověkou existencí. Jejich pokroucené a propletené kmeny (těla) tu musí být již přes tisíc let. Kolik toho zažily, aby jejich tvar a hluboké kořeny zůstaly do dnešních dnů? A jak dlouhá je vlastně ta naše lidská existence?

V olivovém háji, kde autorku tyto dlouhověké zeleno stříbrné stromy ukrývaly před ostrým sluncem, vznikla série záznamů jejich různě deformovaných a zkroucených kmenů. Masa kmenů jistě něco skrývá, něco uvnitř, co lze uschovat pro další budoucí dny našich dětí. Fascinace místem, zvláště pak darem od Athény, jak sám příběh exotického stromu napovídá, zvolila Mičíková jako symbol regenerace, kdy nemocná zrychlující společnost zapomíná na momenty přítomnosti.
Lucie Mičíková na základě vlastního efemérního zážitku, přináší do galerie určité fragmenty jejího osobního omámení mytologií, příběhu jednoho starého stromu a umělcovy romantické plenérové práce, které se zdá být v dnešních dnech až příliš nerealná. Jakousi metaforou k olivovníku, by pak mohla být ona kůže starého člověka, která se zdá být křehká jako papír. Efemérní jinotaj, kterého se Lucie dotýká, si uvědomuje divák až pochopením nad svým vlastním tělesným omezením. Čas tu totiž nehraje roli.

Slyšíte to? Možná jste zrovna někde, kde šumí moře a šelestí větve olivových hájů. A až se otočíte, zjistíte, že vám pravděpodobně tečou slzy po tváři.

Tereza Záchová