Kateřina Zochová & David Landa: Tala

9/6 — 30/6/2011
35-zochova-landaA5.pdf

Instalace s tajemným a nevysvětleným názvem inovativně spojuje obraz se zvukem, lineární a nelineární vyprávění, analogovou mechaniku s digitálním softwarem.

Dva synchronizované karusely z poloviny naplněné černobílými diapozitivy, jsou nastaveny tak, aby se sled obrazů odvíjel podle předem daného scénáře. Projekce začíná jako slideshow, ale postupně se díky počítačové kontrole vytváří kinemtografická kompozice.

Pracuje se tu efektně i nenápadně s jednoduchými figurami filmové montáže, s obrazovou sekvencí, se střihovou interpunkcí a časovou diskontinuitou. Figury slouží nejen k vyprávění příběhu, ale zároveň odkazují zpět k přístroji určenému k prezentaci fotografií – k jeho mechanice.

Karusely s kruhovým tvarem se otáčejí od prvního k poslednímu obrázku tam a zase zpět. Tímto dvojím pohybem se lapidárně určuje čas a prostor samotného děje, který je vědomě a dokonale uzavřený. Důležitá stopa tohoto slepeného, děravého a jakoby neúplného filmu zůstala oddělená v podobě echa  z vedlejší místnosti jako křehce nakřáplá plocha monotónního zvuku.

Prakticky každá minimální jednotka filmu zobrazuje černého psa a mladou dívku v předpubertálním věku. Sledujeme jejich možná každodenní rutinu, kreativní venčení, procházku s nutnými a zažitými rituály, cestu z jednoho místa kamsi na bezpečně vzdálenou mez a zase nazpátek.

Zároveň je za fotoaparátem jemným způsobem přítomen fotograf, kterého lze také jistým způsobem vnímat jako průvodce – senzibila. Vše se odehrává v horizontu určeným prostou i tajemnou krajinou, kde plocha vodní nádrže a textilií pokryté lány okurek tvoří jakýsi výrazný dvojzvuk.

Půvabná a přirozeně pózující dívka, o které se nedozvíme vůbec nic, hraje s fotografem a divákem zvláštní hru, ke které není nutno hledat přesný klíč. Šarm tu spočinul v nejednoznačnosti mezi dokumentováním a inscenováním této romantické scény.

Michal Pechouček