Kateřina Rališová: Smiling-Balla

15/7 — 7/8/2016
35-ralisovaA5-TISK.pdf

Smilling Balla je název želé bonbonů. Smilling Balla v supermarketu byly pro Káťu Rálišovou rukou osudu, výchozí bod odrazu od tvůrčí krize. Kdo by to byl řekl? Ony bezejmenné maličkosti, zachycené neklidným = rozpolceným = neklidným myšlením, můžou pro nás znamenat obrat. Poskytují naději, vyvolají vůli k činu. Smilling Balla je malířem, stejně jako Káťa. Balla i Káťa se smějí a používají základní barvy.

Malby Káti jsou méně artefakty, více tabulou rasou pro třenici umělecké = životní = umělecké energie. Malířskou gestičnost vídáme v poslední době na mnoha místech a proto je třeba po svém analyzovat gesto. Gesto může být spočítáné a může být spontánní. Spočítáné gesto je modelováno v čase, je dekorací, vzniká broušením malířských dovedností, které vrcholí v obraze, přinášející preciznost. Je racionální, ale tváří se opačně. Spontánnost vzniká v mžiku přítomnosti, bez minulosti a budoucnosti, nezáleží na tom, jak vypadá, není produktem, nýbrž esencí živoucí energie, vědomé intuice = nejistoty = intuice. Bez intuice není život, bez života není malba, bez malby není nejistota.

Myslím, že Káťa je pravé dítě spontánnosti, její díla jsou tak trochu bez řádu, neukotvené v přílišné řemeslné dovednosti. Jsou zpochybněním řemesla, zároveň se však vrací k jisté přímočaré rukodělnosti, kdy mezi autorem a dílem nestojí žádné technologické ani ideologické překážky. Tento postoj, životní i umělecký, se inspiruje primitivními = neexistujícími = primitivními kulturami, jejich způsobem života, řídícím se přirozeným rytmem přírody. Stejně jako ony, i Káťa se snaží rezignovat na běh času a soustředí se na zpřítomnění neviditelné = nepojmenovatelné = neviditelné energie. Instalace probíhala neustálým a hořečnatým stavěním a bořením prostorových vztahů. Během tohoto procesu jsme sami zapomněli, zda jsme ji našli, či vytvořili. Nevíme ani, zda stojíme na začátku, či konci. Vznikly jakési ruiny = muzeum = ruiny, z jejichž nitra vystupuje ikona nesoucí klíč k odemykání a zamykání štastných dob minulých.

Paradoxně přicházíme do bodu, kdy se zdá, že její díla nabírají ideologických kontur. Není celý autorčin přístup odporem proti všudypřítomné uspěchanosti, přeinformovanosti, automatizaci? Možná. Odpor by to byl tak či tak marný, ale co naplat. Ideou není revoluce, nýbrž vzpoura. Káťa proto nejde za věcmi a myšlenkami, čeká, až ony přijdou za ní a ony přicházejí. Skutečně poctivé a umné je dnes nedělat nic a ono nic intenzivně prožívat.

Není vlastně nakonec jedno, co namalujeme? Představme si deset těch velkých obrazů s nepatrnými změnami. Na jednom jsou znaky v pravé a dolní části tmavě modré, na druhé černé. Na jednom drží figura pistoli, na dalším její oči rudě žhnou. Který by vybrala ruka osudu? V době, kdy je možné vše, jde přece hlavně o to poslouchat vnitřní hlas šílenství = rozumu = šilenství. Energie autorčiny práce je neoddělitelně spjata s jejím životem, jsou to dvě ruce jednoho těla. Není vlastně jedno, co namalujeme? Ano = ne = ano = ne. Není jedno co o tom napíšeme? Ano = ne = ano = ne. Je jedno jak žijeme?

František Fekete