10/10 — 3/11/2013
35-posovaA5.pdf

Vnímatelným refrénem kompozice Kámen, nůžky, papír se jeví situace, kdy se musíme rozhodnout pro jednu z možností a spolehnout se výhradně na instinkt nebo náhodu. Jde především o volbu předmětu a jeho způsob umístění. Může to být konkrétní objekt nasnímaný s praktickou věcností na barevné ploše, stejně tak pomocný materiál sloužící jako maskovací realita přiložená na citlivou vrstvu fotopapíru nebo přímo před objektiv aparátu. Vertikální zvětšeniny přímo navazují na volný cyklus, který Pošová začlenila již do své loňské diplomové práce. Stojící ženská figura a pohled do privátního prostoru bytu zachycuje několikanásobným snímáním zvětšenin v životním měřítku, kde rozeznáváme šmouhy kopírování a historii perforačních zásahů. Realita je tu prezentována především jako primární zrakové vjemy v podobě clonění, rozostřování, odhalování, smršťování, rozpínání, vrstvení a prolínání. Zorné fotografické pole ovládá malířská iluze, jež se zdá býti zcela nezávislá na vnějším světelném zdroji. Horizontální a na různých částech několikanásobně osvícená fotografie kombinuje postupy koláže a fotogramu, zároveň se v tomto obraze nejextrémňeji zpřítomňuje princip náhody. Barevné fotografie malého formátu konzervují části celku, který již neexistuje – knoflíky z dětského svetru vyrobené z pecek. Všechny tyto vjemy v různých podobách vytváří kompaktní celek. Obsahují skrytou uhrančivou sílu. Nelze je ovládat, žijí vlastním životem.

Touto výstavou Johana Pošová znovu řeší možnost zobrazení motivu prostřednictvím konkrétní hmoty. Přítomná, živá a aktivovaná materiálnost, která k nám z jejích analogových studií promlouvá, je pro její práci charakteristická. Hmota přebírá v jejích obrazech konkrétní nebo imaginární tělo připomínající nejvíce performera či tanečníka, který se dokáže gestickým jazykem zmocnit kompletního prostoru. Autorka díky choreografické citlivosti prochází s lehkostí skrze poměrně složité procesy, které se odehrávají nejen před její kamerou, ale také ve fotokomoře. Sledovat velmi soustředěnou a dynamicky se proměňující tvorbu Johany Pošové se může stát velkým dobrodružstvím. Divák se konfrontuje s absurditou, labilností, neúplností a zároveň znovunalézá vidění s intenzitou hypnotických vidin a smyslových halucinací.

Michal Pěchouček