26/2 — 29/3/2009
thyn-A5.pdf

„V krajním případě se už zobrazení nevztahuje k ničemu vnějšímu, obejde se bez všeho, co má obsah, co je vědomě zamýšlené, co je sdělné, aby v konečném důsledku odhalilo čistou formu média… “

Boris Groys

Jiří Thýn je dnes už těžko zařaditelný umělec, kterému je škatulka „fotografa“ dávno těsná, ačkoliv je s médiem fotografie svázán jak studijní historií, tak i neustávájícím zájmem o médium a jeho vlastnosti. Výstavou „50% šedá“ se Thýn pouští do zatím nejvyhraněnějšího souboje s médiem fotografie, okolo kterého doposud kroužil v pestrých variacích, zasahujících na pole instalace, videa i public artu. Zatímco předtím se vždy pohyboval na hraně toho, co lze ještě fotografií zachytit, tentokrát se už snaží zachytit samotnou „fotografii“, nikoliv jako artefakt, ale jako fenomén, jako unikající nepochopitelný proces.

Snaha o rozebrání fotografie není ničím novým, ovšem tentokrát jde o to, jak rozložit fotografii tak, aby přitom zůstala celá, a zůstal z ní jen povrch. Zatímco Michalovi Macků se to nepovedlo, Thýn na to jde jinak. Jde tu již jen o samotný rozdíl, tak nicotný a přitom absolutní, mezi skutečností a jejím obrazem, mezi tím, kdy obraz začíná mizet a zůstává jen samotná realita (či její představa).

Thýn se tak stává jedním z nejaktuálnějších dědiců české svobodovské tradice, pouštějících se do zkoumání samotného mechanismu „technického obrazu“, jeho možností a především nemožností. Skrze fotografii naráží na stěnu, za kterou však už je vždy další vrstva, vlastně donekonečna. Ryzí konceptualismus se vrací, ale nikoliv jako komentář, ale jako projekt, jako zrcadlový kaleidoskop. Do melancholie ústící pokusy 60. let se najednou nabízejí k novému řešení, svévolnějšímu než kdy předtím.

Fotografie se tu tak rozpadá až do zdánlivě nesmyslně utkvělých pokusů. „Kalibrovaná fotografie“ se snaží pomocí barevné škály vytvořit absolutní etalon barevné skutečnosti. Akt se ukazuje v pokaždé jiných odstínech. A nejvěrnější obraz je nakonec ten, který jsme pracně celý vyrobili do posledního zrna negativu i pozitivu my sami.

Pavel Vančát