3/2 — 6/3/2011
35-haubeltA5-tisk.pdf
Jan Haubelt (1977) pracuje s předměty, na kterých ho zajímají jejich vnitřní vztahy vzájemné i ty vnější, patřící samotnému divákovi. Často objekty – živé a neživé – podrobuje hravé, jednoduché a téměř neviditelné transformaci, aby mu posloužily buď jako přístrojem snímaná realita nebo fyzicky přítomný ready – made v konkrétním prostředí. Proto jedním z jeho témat, ke kterému se mnohokrát z různých stran vracel, je identita obrazu s jeho předlohou, únik informací při přechodu od tří ke dvěma rozměrům a především čistě poetická osidla s tím související.
Pro Galerii 35m2 autor připravil soubor, který reprezentuje poněkud věcnějším a minimalističtějším způsobem „namátkovou zkoušku“ jeho oblíbeného fenoménu – stability vnímání. Předměty – ready mades – umístěné v galerii mají mít v jeho podání povahu jakýchsi konstant, důkazů neměnných vlastností – předměty mají své měřítko, formu a umístění. Dvoudílné zrcadlo instalované do rohu, kde je možné vidět jakoby pravdivý, protože nepřevrácený obraz, kvádr dřeva reprezentující konkrétní jednotku objemu, obraz v knize představující jakousi limitní verzi ilustrace, vzorovaný ručník zdokumentovaný v původním měřítku z obou stran jako rub a líc konkrétní indicie – dvojí textury předmětu. (Haubeltův oblíbený ornament tu může být vnímán také jako nosič dobového stylu, který pominul, a jež dodává této aseptické práci poněkud melancholický rozměr.)
Improvizovaná socha v podobě židle, na které kreativně uvízla draperie dvoudílného oděvu, evokuje posmutnělou atmosférou i univerzální modelovostí spíše dvourozměrnou formu – malířský žánr zátiší. Zároveň souvisí s Janovo nedávnou tvorbou – fotograficky dokumentovanými situacemi, kde je gesto umístění předmětu prvotním motivem (Věci z tohoto místa, 2008-2009) a ještě staršími autoportréty (2006), kde plasticitou vlastního těla redefinuje prostor s využitím iluzornosti fotografie jako média. Židle jednoduchým způsobem popisuje geometrii prostoru, akcentuje intuici potřebnou k určení jeho dimenzí vhledem k lidskému tělu a přitom si objekt zachovává atmosféru intimity a nesdělitelného tajemství.
Jan má, velmi zjednodušeně řečeno, sklony zabývat se magií předmětů plujících ve sféře viditelného světa a v nižší sféře světa zrakového schopnost fungovat jako velmi úspěšný kouzelník. Zároveň a jakoby mimoděk dává na odiv fakt, že k tomu není zapotřebí žádná extra schopnost kromě dvou jediných – preciznost zubního laboranta a smysl pro slavnostní atmosféru. Všechny jeho výstavy, které jsem viděl, zaujaly nenápadnou instrumentální dokonalostí, důmyslně komponovanou instalací a vždy působily dojmem, že jejich autorem je ceremoniář fotoamatér se sochařským vzděláním. Tato svérázná kombinace schopností činí z tohoto autora originální zjev na české scéně.
Michal Pěchouček