Jakub Tomáš:Paradox lháře

11/9 — 5/10/2014
35-tomasA5.pdf

Soubor maleb z posledního roku zastřešil Jakub Tomáš názvem odkazujícím ke známému filozofickému výroku o kréťanech. Rozplétání tohoto tvrzení skýtá možnost volného pádu do studny logiky a v této souvislosti nám připomíná, že malířství samo o sobě logické není a zůstane navždy ze své podstaty pouhou zřetězenou iluzí a že je relevantní skrze malbu s divákem rozehrát vzrušující hru. S tímto doporučením tedy divák hledí na Jakubovo obrazy, které může označit buď jako mechanické reprodukce fotografických předloh, ale stejně tak je může číst jako volnou expresivní koláž. S podobnou nerozhodností může uvažovat o rozdílu mezi abstrakcí, figurálním zobrazením, portrétem nebo zátiším. Jakýmsi uvolněním pro pozorovatele zůstává možnost označit tuto směsici žánrů jako přeludy nebo sny, kde je vše zveličené, těkající a skákavé.

Všechny obrazy malované doslovně realistickým a zároveň smyslově stimulujícím způsobem zde prostupuje motiv papírového modelu nebo vratké konstruktivní plastiky. Model se stává jediným ústředním motivem a jediným vodítkem k hledání skrytých obsahů. Drobná plastika slouží jako animační rozvinutelná plocha, která cloní i zviditelňuje druhý plán v podobě jakési zástěny. Pro tyto scénické instalace lze najít zřídka skutečné měřítko a přesnou prostorovou orientaci, protože malířský záznam samolibě skáče od plošné mlhavosti k fotografické věrnosti k plasticitě. Animace se odvíjí skrze zdvojování, zrcadlení, tvarové víření, barevnou inverzi, vše se děje ve jménu fascinace opakování a mnohosti, vše je přísně organizováno. Kromě jakési obecnější obhajoby magrittovské zrady zde nacházíme mnoho konkrétních kunsthistorických a kulturních odkazů, ale podstatnější je samotná atmosféra obrazů. Ta se proměňuje v jemných valérech od nezúčatněnosti, existenconální tísně až k nevídaně dojemné schopnosti soucitu.

Výstava, kterou Jakub Tomáš připravil pro Galerii 35M2, zaujme usilovnou snahou hlubšího porozumění malovaného obrazu jako takového. Jakub nám totiž předkládá celkem čitelnou a po právu přepjatou definici malby – prvotní by měla být práce ne s celkem, ale především s obrazovým fragmentem a to v úzkém vztahu k samotné metodě práce, jež má být odhalena, aby zastírala skutečnou povahu věcí. Přesvědčuje nás, že malíř smí použít stejnou strategii jako umělec iluzionista. Cílem jakuba Tomáše samozřejmě není touha diváka pouze pobavit, ale přinutit jej aby sám hledal pravdu a rozpoznal klam na tom správném místě.

Michal Pěchouček