Existuju…

10/7 — 6/9/2015
35-IKA5-tisk.pdf

Pro téma výstavy v 35 m2 jsem měl jako kurátor tolik dobrých alternativ, že jsem si nakonec potřeboval vybrat téma, co nemělo jinou alternativu. Autoportrét! To je tak zajímavá věc.
Nechtělo se mi nic psát a tak jsem použil toto heslo z Dětské encyklopedie.

Autoportrét v malbě

Autoportrét může existovat v přenesené formě – film, text, hudební skladba, autorský tanec. Abstraktní obraz, sochařský lívanec. Videoart, instalace, objekt. Výtvarné umění má ale ve fotografii a malbě také zobrazující, a tedy i sebe-autora zobrazující, polohu. Malba však může ještě více spoléhat na možnosti, variabilnost formy. Forma přidává na životě, na významu, na výrazu. Malíř je tu modelem a důvodem a zároveň pozorujícím autorem. Escherovo schodiště.

Důvodů proč namalovat (nakreslit atd.) obraz s vlastním obličejem/postavou je vždycky více. Snaha zachytit momentální stav mysli, duševní rozpoložení. Nebo autoportrét jako druh zrcadla potvrzující autorovi jeho vnější existenci. Nebo jako interpretace sebe sama. Nebo instalace sebe sama (jako Velázquez na obraze Las Meninas). Jsou-li autoportréty opakované, pak jsou záznamem o čase, pomíjivosti, o course of life, ale i o měnícím se výtvarném názoru. A nezapomeňme; malířova tvář/postava je ochotný model se spoustou času. Model netřeba interpretovat. Zde dostáváme svou porci autenticity přes autorovo nevědomí.

Skončil středověk, změnilo se paradigma a obrazy se vrátily k přímému zobrazování reality. Renesance a přes baroko dál. Dürer, Caravaggio, Velazquez, Tizian, Rembrandt, Kupecký, Goya za nejznámější sebe zobrazující se malíře. Od romantismu po modernu se pak frekvence ještě zvýšila. Portrét se stal součástí potvrzování vlastní identity. U modernistů pak navíc i demonstrací jejich způsobu malby. Jak to jde dohromady, ukazuje například Kirchnerův expresivní útok, mesmerizující Matissův pohled na volném fauvistickém autoportrétu s dýmkou, nebo záznamy Van Goghovy psýché tím nejčistším nástrojem – barvou. Forma dokáže na takových obrazech evokovat obsah bezezbytku. Ani Picassovy nebo Baconovy formální mutace neztrácejí psychologickou výmluvnost a výraz. Tehdy se autoportréty vystavovaly coby volná díla. A dále za všechny, Schiele, Kubišta, Beckman, Hockney, Lassnig, Neel, Close, Koons, atd., atd. U Fridy Kahlo se odehrává celý její bolestivý život v podstatě jen v autoportrétech.
Dnes se malířský autoportrét stává opět více privatissimem a umělci se, až na výjimky, veřejně sebe-prezentují jinak.

V barevné příloze naleznete ukázky některých typů autoportrétů (podle KW).
Přál bych si, aby se na této minivýstavě privatissim zároveň objevily vedle klasických i autoportréty přenesené, identifikační a dokonce synestetické. Budu se těšit.

Igor Korpaczewski