Dominik Hejtmánek: Obrázky z výstavy

29/5 — 29/6/2014
35-hejtmanekA5.pdf

Název výstavy s mateřsky znějící zdrobnělinou neodkazuje k ničemu menšímu než ke slavnému hudebnímu monumetu Modesta Petroviče Musorgského. Tato suita vznikla v afektu, ve stínu silného zážitku a byla chvatně komponována pouze pro klavír. Musorgský začal horečnatě psát suitu po té, co se vrátil z posmrtné výstavy mladého přítele Viktora Alexandroviče Hartmana – divadelního výtvarníka a architekta. Musorgský komponoval v noci, neboť na výstavu stále myslel a nemohl rozrušením usnout. Až mnohem později, po jeho smrti, byla hudební báseň instrumentována pro orchestr Mauricem Ravelem. Obrázky z výstavy s nevídanou plasticitou oživují konkrétní exponáty i trasu samotného diváka procházejícího expozicí fantaskních námětů – trpaslík zakopávající o své křivé nožičky, trubadúr zpívající dámě milostnou píseň, tanec právě vylíhlých kuřátek, hádka prodavaček na trhu, bloudění v temnotě pařížských katakomb, nechybí chýše Baby Jagy nebo podmanivý a závěrečný ceremoniální průvod Velkou bránou kyjevskou.

Dominik Hejtmánek se tímto dílem neinspiroval náhodou. Poslední dobou se totiž věnuje tématům souvisejícím s fenoménem vystavování. Rozhodl se tentokrát tématicky uchopit to, co zbývá po konci výstav a slouží jako historický důkaz. Komentuje tím konvenci mnoha tvůrců, kdy se do jejich představ vloudí kritické hodnocení toho, jak by se jejich dílo mělo následně distribuovat, a zdůrazňuje tím fakt, že zprostředkovaná díla jsou i byla klíčovým momentem v poznávání umění. Tentokrát se Hejtmánek zcela vzdal boje s hmotou nebo fyzického naplnění prostoru a zaměřil se pouze na evokaci výstavy v paměti diváka. Z tohoto důvodu použil Musorgského suitu, která se snaží o stejné mentální salto. Použil ji v plné délce jako doprovod a významotvorný korpus pohyblivého obrazu.

Pohled v Hejtmánkově videu Obrázky z výstavy se opakovaně upírá do několika výstav v jednom konkrétním místě. Vidíme robustní i subtilní instlační kompozice s jeho oblíbenými konstruktivistickými nebo organickými figurami. Střídají se tu úhly, pozice, celky a detaily, tak jak bývá při dokumentaci výstav obvyklé. Některé pohledy do výstav jsou věcné a informativní, prostorově věrohodné. Další pohledy pokouší divákovu důvěru a hraničí s utopií. Jedná se samozřejmě o soubor virtuálních vizualizací, jakési ozvěny výstav nebo o důkladné studie prostoru galerie 35M2. Některé mohou klamat dokonalou prostorovou iluzí nebo mají naopak charakter odvážných nerealizovatelných skic, či nedořečených gest v ploše. Všechny vizualizace pravděpodobných i méně pravděpodobných výstav nijak nezastírají použitou techniku výtvarné koláže a práci s rozličnými fragmenty – vytrhávání z celku, přemísťování a spojování.

Pohledy do výstav se střídají v radostném tempu a probouzí pocity kreativní exploze, lítost a pláč nad nenaplněnou formou, tušení široširého tvůrčího prostoru, který je možné na okamžik obejmout. Struktura montáže se podřizuje Musorgského suitě a postupně vizualizuje jednotlivé fantaskní miniatury. Hejtmánek zde ironicky zdůrazňuje paradoxní vazbu obrazu a zvuku. Vytváří naprosto iracionalní vztah geometrických forem bez literárního obsahu a emocionálně naléhavé hudby. Použití motivické sdělnosti hudební stopy mu nabízí protikladné interpretace periodicky se opakujících stejných výtvarných forem. Hejtmánek nám vlastně předkládá pravděpodobný model samotného umění a vztahuje se k jeho podstatě skrze jakési něžné pohlavkování, skrze sugesci a předstírání hodnot. Originalita, odvaha, patos, emoční hloubka, objektivita, chaos, infekce a desinfekce – věčné maximy umění. Umělec je s bezelstností odhaluje, nebo naopak důmyslně zastírá a v obou případech tak činí právem. Možných interpretací je v Obrázcích z výstavy dlouhá nekonečná řada a bylo by vlastně nejpravdivější neukázat žádnou, nebo je matematicky zkombinovat všechny.

Michal Pěchouček