V polovině devatenáctého století se ostrov Ascension nacházející se uprostřed jižního Atlantiku, který dnes slouží jako strategická vojenská a komunikační základna, stal místem environmentálního experimentu britského impéria. Koloniální správa zde zahájila projekt aklimatizace, jehož cílem bylo přetvořit sopečnou a suchou krajinu v obyvatelnější prostředí. Tento záměr umožnila infrastruktura impéria, tedy síť botanických zahrad, herbarizovaných sbírek a přepravních tras, které napojovaly kolonie na centra vědění a umožňovaly přesun semen a sazenic. Do dobového plánování vstupovala i odborná výměna mezi Charlesem Robertem Darwinem a botanikem Josephem Daltonem Hookerem. Ascension byl chápán jako prostor, kde lze translokací druhů, selekcí a dlouhodobou péčí proměnit mikroklima, půdní podmínky i vegetační kryt. Výsledkem se stal nový typ ekosystému, který nevznikl koevolucí, ale záměrnou kompozicí. 

Dlouhodobý umělecký výzkum rakouské umělkyně Johanny Binder, jehož je výstava Becoming Islanders součástí, čte Ascension Island jako paradigmatický případ environmentálního inženýrství v kontextu britského impéria. Autorka však tento případ nevyužívá pouze coby historickou ilustraci, ale jako metodický nástroj pro sledování toho, jak se ekologické zásahy legitimizují skrze klasifikace, expertní autoritu a institucionální rozhodování. Zároveň navrhuje spekulativní ekologii založenou nikoli na efektivitě, ale na vztazích, na koexistenci a na vzájemných reakcích organismů v nově složeném prostředí. V tomto rámci pracuje s pojmem ecological fitting, který popisuje situace, kdy se druhy bez společné evoluční historie dokážou poskládat do funkčního společenství, jehož dynamika zůstává otevřená. 

Video Ascension: Blossoms of Power prezentované v první místnosti je výzkumnou osou výstavy. Pracuje s formátem making of filmu a skrze digitální kartografii, archivní vrstvy a spekulativní naraci ukazuje, že ostrov není jen geografický objekt, ale také konstruovaný obraz. Je koncipované jako inscenovaná digitální rekonstrukce ostrova a jeho aklimatizačního projektu. Ve třech kapitolách kombinuje obrazovková rozhraní, satelitní pohledy z Google Earth a práci s botanickou databází, skrze niž se skládají druhové konfigurace a jejich předpokládané funkce v prostředí. Historická faktografie se průběžně propojuje se spekulativními postupy, které zviditelňují, že krajina je zároveň materiální realitou i výsledkem modelování a správy. Závěrečná část převádí narativ z perspektivy lidského řízení k perspektivě rostlinného společenství, které se artikuluje jako kolektivní hlas.

Na tuto perspektivu navazuje prostorová instalace, jejímž jádrem je hybridní keramická plastika Talking Land usazená na subtilní kovové konstrukci. Tvar plastiky skládá znaky různých rostlinných forem do jedné neidentifikovatelné entity, která odkazuje k introdukcím a k umělému skládání společenství. Na podlaze se rozprostírá tmavá, větvená stopa připomínající kořenovou síť a půdní profil, který se šíří do stran bez jednoho centra. Práce pracuje s představou rhizomatického kořenového systému, který není hierarchický ani soustředěný do jediného kmene, ale existuje jako pole uzlů a odnoží. Pokud je jedna část přerušena, růst a proudění nepřestanou, pouze se přesměrují do dalších větví – rizomatické zde tak ztělesňuje maximální odolnost.

Talking Land pak doprovází zvuková stopa, která pracuje se záznamy akustických projevů pěti vybraných rostlin – Musa paradisiaca, Alpinia zerumbet, Coffea arabica, Araucaria heterophylla, Monstera deliciosa – v různých situacích, například při dešti, suchu, větru, nedostatku vody, nedostatku živin v půdě nebo při narušení okolního prostředí. Tyto nahrané projevy převádí s pomocí zvukaře do poslouchatelné podoby a zpřítomňuje proměnlivost vztahů v nově složeném společenství. 

Výstavní projekt tím otevírá tichý obraz živého prostoru vztahů, který se postupně emancipuje od lidského řízení. Otázka už nestojí na tom, co může člověk s krajinou udělat, ale co nám krajina sděluje. Umělkyně ukazuje, jak byly rostliny instrumentalizovány, a přesto se staly aktéry. V tomto posunu se nabízí jiný výklad ekologie, nikoli jako objektu kontroly, ale jako sdíleného procesu stávání se a proměny.

BIO:

Johanna Binder (*1985) studovala malbu a animovaný film na Univerzitě užitého umění ve Vídni (AT) v letech 2007–2013. Od roku 2023 je doktorandkou v oblasti uměleckého výzkumu na Mozarteu v Salcburku (AT). V letech 2018–2019 byla stipendistkou programu Leuphan Arts na Univerzitě Leuphana v Lüneburgu (DE) a v letech 2016–2017 působila na Van Eyck Academie v Maastrichtu (NL).

V roce 2024 získala ocenění Art Albina a v roce 2022 Státní stipendium pro výtvarné umění a Cenu Theodora Körnera. Měla řadu výstav v Rakousku i v zahraničí, mimo jiné v roce 2025 ve Fünfzigzwanzig v Salcburku (AT, samostatná výstava), v roce 2024 v Museum der Moderne v Salcburku (AT), v roce 2023 v Galerii Sophia Vonier v Salcburku (AT, samostatná výstava), v roce 2022 v Bildraum ve Vídni (AT, samostatná výstava), v roce 2021 v Casa de Mono v Cali (COL), v roce 2019 v Salzburger Kunstverein (AT, samostatná výstava) a v roce 2017 v Xiao Ying Art Museum v Pekingu (CHN).