Anita Somrová, Jiří Topínka:Pohyblivé písky

9/4 — 3/5/2015
35-somrova-topinkaA5.pdf

Anita a Jirka přijeli z Brna do Prahy autem. Kdo řídil?

Přivezl nás kamarád. Bavili jsme se cestou o věcech, každej z nás dělá něco jinýho, snažíme se to spojit, vzniká dialog, je to proces a nacházení myšlenky. Vše vzniká pro tuto příležitost, pracujem s prostorem galerie.

Pokolikáté už?

My to s Anitou nepočítáme. Možná je to naposled, Topínko!

Tentokrát jste se oba inspirovali nějakým filmem.

Písečná žena. Na něm nás taky baví záběry na písek, na cáry hader, stavby v duně…

Oba krouží kolem motivu pouště. Co je lákávého na tom motivu? Rozpadající se a žíznivé krajině bez vegetace. Že by toužebné čekání na nová z hloubi tryskající zřídla, na osvěžující déšť…

…hudba je v tom filmu skvělá!

Jirka s Anitou rozbalují, co přivezli a rozkládají to po podlaze galerie. Vše je v odstínech šedé, béžové, bělavé.

Dali jsme si omezení na béžovou barvu a její odstíny a přemýšleli, co pro nás znamená.

Barva osamění, pokušení a stejnokroje strašáků. Popelavá mlha smrtelné temnoty?

Spíš neutral…

…kompletní vzorník valérů nicoty. Matná jednota skryté senzuální hojnosti?

…anebo nevýrazná špína, konformita, písek, duny. Tak jsme došli k názvu pohyblivé písky. Barva lepenky, trashe a těla. Hodně mě to teď fascinuje, tělová barva, tělo…

…říká Anita, která působí velmi nevinně a neustále vyžaduje pozornost. Bílá prostoupená červenou. Chce se dotknout stropu a zkrotit klenbu. Nemůžem najít vysoké štafle. Podkládáme nachvíli ty nízké starou truhlicí. Něco tak rustikálně majestátního v této galerijní sednici dosud nikdy nestálo.

Anita v posledních měsících pracuje s látkama, s textilem. Třeba i roztrhaný rifle. Trend roztrhanejch riflí, popkultura, rozpadání. Přivezla béžový roztrhaný rifle a průhledný závěsy…

Chtějí zavěsit látku tak, aby nevypadala jako draperie. Ideálně by měla viset ve vzduchu sama a na povel, jako klauzura od Harryho Pottera.

Žehlit to už nebudu.

Autorský zásah i lhostejnost jako přirozený postoj umělce. Materiál, práce i proces jako konečné formy. Anita škube velebným způsobem látku na kousky.

Jirka přivezl obrazy. Trochu abstraktní záběry z filmu na padající písek. A objekty ze sádrokartonu. Jirko, postříkej ty spínací špendlíky tělovkou!

Jirka se postříkal nechtíc tělovkou. Jeví se to zatím jako šmouhy, kaňky, pouhé črty předznamenávající velkolepou malbu nebo dokonce i architekturu.

Kolik máme těch cihel? Sedm? Šest a půl! Nebo spíš šest a něco….

Už v počátku, jenž je zároveň i koncovkou díla, se vše vzpouzí. Jakoby to nikdy nemělo mít pražádný význam. Co říci o tomto zavěšeném hadříku a položených cihlách?

Jirka mlčí.

Není toto gesto jen zaměnitelnou stopou, která má smysl jen proto, aby byla vystavena?

Anita si pobrukuje písničku z alba Erotika.

Mám sdílet tu jejich absolutní svobodu nebo se toho totálního zmatku bát?

…I I can’t help falling in love….I fall deeper and deeper the further I go…
…II
Pohyblivé písky. Vizuálně strohá, svévolná a pudově hravá fantazijní skica. Do tvaru uhnětená prázdnota, jež by komentovat bylo marné, neboť jí nelze pozorovat jinak než beze slov.

….no a pak si Topínka vzpomněl na ten film. Ale to už jsme říkali.

Michal Pěchouček