14/8 — 7/9/2014
Obě autorky vyrůstaly na Moravě, přesněji Monika je Hanačka a Petra je Valaška. Mají podobný zemitý, spontánní temperament a vlídný měkký přízvuk někoho, kdo dobře ví, že když se bratranec žení nebo sestřenka vdává, tak je vzhůru nohama celý dům nejmíň půl roku. Obě absolvovaly malířské studium na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, ale jejich výrazové prostředky a témata jsou širší, než je u městem zviklané umělecké populace běžné. Petra Brázdilová se kromě odvážné a nepodbízivé malby (Mapa světa 2010) věnuje kolážím i objektům. Dokáže s vtipem a nadhledem komentovat kutilskou vášeň svého otce – neustálé zvelebování domova (cyklus komentovaných fotografií Celoživotní práce 2011). Monika Novotná má blíž k rudimentárním formám a významům. Zdlouhavou technikou mozaiky buduje ikony venkovského života (Zabíjačka 2013, Stahování lišky z kůže 2013, Babička dojí krávu 2013). Na mozaice Babička za mlada (2013), která je na pozvánce k výstavě, autorka zreprodukovala miniaturní fragment z výšivky, ze kterého se na nás dívá mladá žena. Je to stejná žena, která později přivedla na svět Moničinu maminku a stejná bytost, která se stará o zvířata a pole. Mozaika redukuje dění kolem autorky na znaky v nízkém rozlišení, ale vysoké důležitosti. Barevně střídmé výšivky tvoří piktogramy pojmů, bez kterých na vesnici, ale ani ve městě nejde žít. Domácí zvířata, pole, ženy a práce jsou vyobrazeny bez kalkulování úsporným znakem. Tak jak to dělaly babičky, které sice v Praze na umprumce nestudovaly, ale vyšvihnout logo ženicha s nevěstou na ubrus zvládly rychleji, než zhasla svíčka.
Pro Galerii 35m2 obě autorky připravily skladbu nových i starších děl, které boří a tvoří mýtus rodiny. Dům rodičů a babičky je Petrou Brázdilovou zaznamenán z různých uhlů a v různých barevnostech. Na plátnech jsou věcně zachyceny zdi, které ji v dětství obstupovaly a ze kterých už vyrostla. Ačkoliv jsou barvy vůči skutečnosti posunuté, Petra se vyhýbá vypočítavosti v kompozici a kolorování pro efekt. Chce malovat s odstupem a pouze zaznamenat stav věcí. Podle svých slov tak: „jak by to dělali místní, před vynálezem fotoaparátu“. Neživý objekt se přes to chová jako chameleon, který se zbarví podle toho, který z kolemjdoucích nebo jeho obyvatel, se na něj právě dívá. Pro někoho skrýše, splněný sen, pro jiné zátěž. Dům na plátnech je přistižen jako uličník ukrývající tajemství – všichni ho vidíme a dokonce známe i to tajemství, ale víme, že nám ho neprozradí.
Přítomné i nepřítomné mateřství je oběma autorkami reflektováno v dalších artefaktech. Soužití žen různých generací pod jednou střechou přivedlo Moniku Novotnou k práci na velkoformátové mozaice (Zdiša kojí Julču 2014). Fascinující stav, kdy se před námi zhmotní lidská nesmrtelnost, autorka vlila zpátky do obrazu madony – její vlastní sestry s dítětem. Pečlivý obraz je záměrně technikou i svým výrazem pomalý. Délka jeho výroby upomíná na délku času, po kterou je tento obraz pro lidi posvátný. Postava s dítětem je u obou umělkyň částečně vizí, snem a částečně skutečností. Plastickán nebo namalovaná reprezentace našich představ osvobozuje. Tím, že obraz z vnitra vyloupneme ven, uděláme ho hmatatelným. Ke svému tělu jakoby přidáme novou končetinu, která by bez toho rostla dovnitř.
Výstavu Petry a Moniky vnímám jako jakýsi odvážný inzerát naslepo. Každá za sebe lapidárně a bez okolků předkládá vše, co svým srdcem vlastní. Galerie 35m2 a publikum, které sem chodí, je pro tuto subtilní inzerci tím nejvhodnějším médiem. Kde jinde vám někdo nezištně nabídne svoje pole, dům, zahradu a sebe na dlani a může si být jistý, že tady to tak udělá úplně každý.
Kurátor Dušan Zahoranský
