Karolína Mikesková & Roman Štětina: Živé hodiny

16/8 — 16/9/2012
35-mikeskova-stetinaA5.pdf

Živé hodiny odkazují k názvu přírodovědné knihy, jejíž četba Karolínu a Romana inspirovala k jejich společnému projektu pro galerii 35M2. Projekt sestává ze dvou instalací, jež lze chápat jako odlišné reakce na stejné podněty, tedy na jednu z kapitol Živých hodin. Zatímco Romanova instalace je reakcí spíše konceptuální a na první dojem doslovnou, Karolíně je vlastnější metaforičnost a výtvarnější projev. Karolína v první místnosti nepřímo navozuje téma experimentu se včelami, jež v roce 1955 provedl německý vědec Max Renner. V pěti kruzích vyskládaných v geometrické řadě při bližším pozorování rozpoznáváme černé listy s květy. Tyto rostliny zalité v syntetické pryskyřici jsou objekty z umělého jantaru, jež uchovává odumřelé květy pod nánosem černé barvy stále svěží. Pracná výroba kruhů je zároveň blízká práci včel. Kruhy jsou ale hlavně orientačními značkami, stejně jako tvary květů, podle kterých se včela dostává k nektaru. Ve druhé místnosti Roman poměrně věrně zrekonstruoval jakousi „nalezenou instalaci“. Vycházel při tom z objevení estetické hodnoty v něčem původně funkčním, v tomto případě prostředí zmíněného experimentu zaměřeného na orientaci včel. Objekty–znaky na stěnách jsou pro diváka zprvu hieroglyfy, k jejichž dešifrování mu chybí klíč. Ve skutečnosti se jedná o nahodilé znaky vyvinuté Maxem Rennerem pro zmíněný experiment, jež však s písmem sdílí pouze snahu o čitelnou odlišnost jednotlivých znaků a jejich abstrahující jednoduchost danou technikou psaní nebo vystřihování. Zatímco původní znaky byly při experimentu vystřiženy z papíru, Romanovo provedení z opakního skla dodává instalaci exkluzivní charakter uměleckého díla. Černé kruhy a neprůhledné sklo jsou ztělesněním tajemné nejasnosti. Naznačená výlučnost obou instalací však není podmíněná jen použitým materiálem – může se vztahovat jednak ke konkrétní hieroglyfičnosti, kdy se zamlčením původní reference následný význam úplně zamlžuje, zároveň volně odkazuje k obecnějšímu problému současného umění napadaného jako enigmaticko-elitářské, tedy těžce srozumitelné a určené exkluzivnímu publiku. Rado Ištok

Živé hodiny odkazují k názvu přírodovědné knihy, jejíž četba Karolínu a Romana inspirovala k jejich společnému projektu pro galerii 35M2. Projekt sestává ze dvou instalací, jež lze chápat jako odlišné reakce na stejné podněty, tedy na jednu z kapitol Živých hodin. Zatímco Romanova instalace je reakcí spíše konceptuální a na první dojem doslovnou, Karolíně je vlastnější metaforičnost a výtvarnější projev. Karolína v první místnosti nepřímo navozuje téma experimentu se včelami, jež v roce 1955 provedl německý vědec Max Renner. V pěti kruzích vyskládaných v geometrické řadě při bližším pozorování rozpoznáváme černé listy s květy. Tyto rostliny zalité v syntetické pryskyřici jsou objekty z umělého jantaru, jež uchovává odumřelé květy pod nánosem černé barvy stále svěží. Pracná výroba kruhů je zároveň blízká práci včel. Kruhy jsou ale hlavně orientačními značkami, stejně jako tvary květů, podle kterých se včela dostává k nektaru. Ve druhé místnosti Roman poměrně věrně zrekonstruoval jakousi „nalezenou instalaci“. Vycházel při tom z objevení estetické hodnoty v něčem původně funkčním, v tomto případě prostředí zmíněného experimentu zaměřeného na orientaci včel. Objekty–znaky na stěnách jsou pro diváka zprvu hieroglyfy, k jejichž dešifrování mu chybí klíč. Ve skutečnosti se jedná o nahodilé znaky vyvinuté Maxem Rennerem pro zmíněný experiment, jež však s písmem sdílí pouze snahu o čitelnou odlišnost jednotlivých znaků a jejich abstrahující jednoduchost danou technikou psaní nebo vystřihování. Zatímco původní znaky byly při experimentu vystřiženy z papíru, Romanovo provedení z opakního skla dodává instalaci exkluzivní charakter uměleckého díla. Černé kruhy a neprůhledné sklo jsou ztělesněním tajemné nejasnosti. Naznačená výlučnost obou instalací však není podmíněná jen použitým materiálem – může se vztahovat jednak ke konkrétní hieroglyfičnosti, kdy se zamlčením původní reference následný význam úplně zamlžuje, zároveň volně odkazuje k obecnějšímu problému současného umění napadaného jako enigmaticko-elitářské, tedy těžce srozumitelné a určené exkluzivnímu publiku. Rado Ištok