12/7 — 12/8/2012
35-sigmundova-hlavacA5.pdf

Paměť je neuspořádaná a neuzavřená, plná vizuálních vjemů, pocitů z doteků, zvuků a vzpomínek na chuť. Ty se stávají fragmenty vyňatými z běhu času a mumifikovanými v naší mysli. Díla mladých umělců Štěpánky Sigmundové a Marka Hlaváče se potkávají v prostoru galerie a tvoří myšlenkově se doplňující celek.

Instalace Štěpánky Sigmundové, pokrývající plochu 35 m2 fotografiemi, je částí z jejího časosběrného projektu. Ten spočívá v až maniakální posedlosti zaznamenat okamžiky, které jsou pro ni v životě podstatné a něčím neobvyklé. Vytváří tak jakousi simulaci externí paměti či drobné příběhy, z nichž ovšem žádný nevyzdvihuje nad ostatní, protože každý má svou důležitost. Zahlcením celé místnosti svými vzpomínkami nás zve, abychom nahlédli do mnohdy intimních situací jejího života. Nezasvěcená osoba však nemůže z pouhé fotografie pochopit pravý význam, což nabízí nespočet interpretací. Velké množství materiálu navíc nenutí prohlédnout všechny, ale pouze divákem vybrané snímky. Snahou umělkyně je každý den od data vernisáže doplňovat instalaci o nově vzniklé snímky, čímž naznačuje její organičnost. Instalace volně prorůstá zdmi místnosti a stává se neukončeným rozvíjejícím se cyklem, stejně jako paměť. Evokuje nemožnost nahlédnout do ní, vidět ji jako komplexní prvek nebo ruch momentů, které má každý uloženy v podvědomí.

Podstatou tvorby Štěpánky Sigmundové je vyzdvižení běžné situace do světa umění samotným aktem zaznamenání. Zároveň se v její tvorbě objevují konceptuálně ucelené série fotografií a textů. Nepracuje se snímkem pouze jako s plošným vizuálem, ale většinou jako s objektem.
Oproti dominantní a působivé práci Sigmundové stojí vizuálně velice decentní zvuková instalace, jejímž autorem je Marek Hlaváč. Jde o jakýsi pokus zprostředkování vnitřní zkušenosti vnějším obrazem. Divákům je pomocí zvuku vnuknut obraz nenápadné situace v kulturní krajině. Situace byla prožita na určitém místě a v určitém čase, ve kterém se na okamžik stala výrazem jisté osobní mytologie.

Obraz krajiny, autorova pozice v prostoru tvořeném zvuky, agresivním syčením a praskáním elektrického proudu, zvuky hmyzu, větru, silnice, jeho dechu, je zaznamenán speciálními mikrofony. Ty se umisťují do uší. Zážitek je tedy divákům předán ve formě nejbližší a to tak, jak ho vnímal sám autor. Linka okolo místnosti vyjadřuje pomyslný horizont, hranici mezi viditelným a neviditelným.

Naprosté zklidnění a možnost vnímat pouze zvuk, posiluje neobvyklý prožitek. Na mysl vyplouvají otázky: Z čeho pochází zvuk, který nyní poslouchám? Jaký pocit to ve mně vyvolává? Marek Hlaváč se ve své tvorbě zabývá převážně zvukovou stopou, občas doprovázenou vizuálním prvkem. Vytváří konceptuální zvukové instalace vycházející z jeho autentické zkušenosti, přetransformované do určitých základních abstrakcí. Využívá nenáročných editačních prostředků, přičemž často se zvukem nakládá, dalo by se říci, výtvarným způsobem.

Zdánlivá jednoduchost, s jakou autoři přistupují k tématu, nutí k filosofickým analýzám o způsobu našeho vnímání světa. Ostře vymezené tvary se najednou vracejí do oparu možností.1 Otisky osobních příběhů jsou poté globalizovány a přivlastněny každým z nás.

Pavlína Jakoubková

1 AJVAZ, M.: Světelný prales, Úvahy o vidění. OIKOYMENH, Praha. 2003, ISBN: 80-7298-080-7