Dimitris Kontodimos, Natálie Pleváková, Adéla Součková / Forget me not

29.4.2025 – 19.7.2025, vernisáž 29.4.2025 v 19:00

Otevírací doba galerie: čtvrtek – sobota, 11:00 -19:00

Minulost je vždy utvářená současností. Není jen tím, co se stalo, ale také tím, jak o ní mluvíme, jak si ji pamatujeme, překládáme, zjednodušujeme. V každé generaci vznikají nové interpretace dějin. Některé posilují mocenské struktury, jiné je zpochybňují. Právě v této proměnlivosti, v možnosti revidovat a znovu promýšlet to, co jsme považovali za dané, se rodí prostor pro imaginaci i změnu. A právě tento prostor je také místem, kde se lze znovu ptát, jakou roli v utváření společnosti hraje gender, péče a vztah k okolnímu světu.

Výstava Forget me not zkoumá, jak se příběhy naší minulosti utvářejí a jak se skrze ně formují naše současné společenské vzorce a normy. Skrze různorodé umělecké přístupy otevírá otázku, jakou roli v těchto procesech hraje jazyk, paměť, tělo i každodenní předměty.

Výchozí inspirací nám bylo myšlení původem litevské archeoložky a antropoložky Mariji Gimbutas, jejíž výzkum raně neolitických společností přináší alternativní pohled na formování sociálních struktur. Gimbutas poukazovala na existenci tzv. Staré Evropy – kultury organizované podle mateřských principů, založené na rovnosti, péči a harmonii s přírodním prostředím. Její teorie nejsou, ani nemohou být, přesným popisem „skutečné“ minulosti, ale spíše nástrojem imaginace: způsobem, jak promýšlet jinak to, co považujeme za přirozené či dané. Podobně jako Thomas More ve svém pojetí utopie upozorňuje, že představit si jiný svět je prvním krokem k tomu, abychom se vůbec mohli vydat jinam, i kdyby jen do některé z jeho možných mezietap.

Skrze optiku myšlení Mariji Gimbutas tak výstava nahlíží velké příběhy lidstva a zkoumá, jak je možné je revidovat – z feministické perspektivy, která klade důraz na rovnost, roli ženy ve společnosti a možnosti jiných forem soužití. Nejde o návrat ke „ztracenému ráji“, ale o kritické přehodnocení příběhů, které nás formují a které se rozhodujeme vyprávět dál.

S předměty denní potřeby, konkrétně s příbory, pracuje Natálie Pleváková ve své instalaci Spork Tunes, ve které prozkoumává jejich genderovou a symbolickou zátěž. Na základě historických poznatků o matriarchálních a patriarchálních strukturách, které vycházejí z nepřesností v tradičních historických narativech, autorka reflektuje, jak jsou vnímání mužských a ženských rolí skrytě zakotvena v předmětech, jež běžně používáme. Vidličce, která je v mnoha jazycích ženského rodu, se v historii dostalo značného nepochopení, dokonce byla v některých obdobích považována za symbol zla. U lžičky se pak už skoro výhradně používá ženský rod. Naproti tomu nůž, spojený s mužskou silou, vyjadřuje úplně jiný archetyp a je vnímán jako nástroj moci a kontroly. Pleváková pracuje s těmito symboly a rekontextualizuje je do formy samohrajícího nástroje – zvonkohry složené z příborů. Tímto způsobem upozorňuje na sílu automatických narativů, které nás limitují, a zároveň vytváří prostor pro přehodnocení historických stereotypů. (Dílo vzniklo za laskavé pomoci Václava Černého.)

Historické vymazávání a komodifikace ženských těl jsou klíčovými tématy v díle, které se zaměřuje na ideologii zobrazování ženské sexuality. Shift in Perspective – levný suvenýr Afrodity, umístěný na repasovaný stativ, proměňuje původní nástroj pro záznam v podstavec, čímž je symbolizována pasivní pozice ženské figury, která je tradičně objektivizována pohledem. Afrodita, původně ztělesnění plodnosti a posvátné erotiky, je zde rekontextualizována na kýčovitý objekt. 

Historicky je Afrodita často zobrazovaná po boku Eróta či Amora, jehož proměnlivá podoba – dítě, služebník, milenec – odráží způsoby, jakými kultura rámuje ženskou sexualitu skrze mužskou přítomnost a kontrolu. Její vymazaná tvář má být připomínkou, že nejde pouze o osud jedné mytologické postavy, ale o širší otázku, která se dotýká samotné podstaty ženské identity.

Výstražný trojúhelník s emoji v díle Δ provokuje k přemýšlení o reinterpretaci ženských symbolů a sil. Trojúhelník, původně varovný znak nebezpečí, se transformuje v posvátný tvar, který odráží změnu vztahu společnosti k ženskému tělu. Síla vulvy, která byla v minulosti považována za posvátnou, je dnes ve společnosti stále více ignorována a stává se symbolem nebezpečí. Tato instalace, reflektující myšlenky Gimbutas, zpochybňuje historické a kulturní přetváření ženských symbolů, které stále nesou silné genderové nerovnosti.

V díle Adély Součkové je pohled na historické archetypy a jejich současné přetváření rozvinut skrze formy, které nás spojují s dávnými příběhy. Autorka pro výstavu vytvořila sochy z včelího vosku, které odkazují k ženským bohyním z dávných kultur. Její dílo Tišší opatrovníci vejce, inspirované výzkumem Gimbutas, aktualizuje sošky neolitických venuší, bohyní plodnosti, často propojených se zvířecími tvary, které byly v minulosti používány k vyjádření ženské síly a přítomnosti, a tím nám umožňují znovuobjevit náš vztah k přírodě a naší vlastní evoluci. Tento návrat k archaickým formám vytváří prostor pro přehodnocení ekologického a posthumanistického postavení člověka v současném světě. Součková se zaměřuje nejen na estetiku, ale také na to, jak tyto formy odrážejí naše podvědomé vnímání přírody a naší role v ní.

___

Dimitris Kontodimos žije a pracuje v Athénách. Ve svém uměleckém výzkumu se zabývá otázkami souvisejícími s městskou kulturou, městskou krajinou a každodenním životem. Prostřednictvím sochařství a instalací zkoumá narativy vztahující se ke kolektivní paměti, materialitě a sociálním strukturám v naší společnosti. Jeho práce byly prezentovány na samostatných i skupinových výstavách v Řecku i v zahraničí. 

Hudební skladatelka a zvuková umělkyně Natálie Pleváková ve své tvorbě hledá východiska z časové determinovanosti zvuku a fragmentárního hudebního vnímání. Vyzývá tak ke společnému objevování nových kognitivních narativů a estetických kategorií v hudbě i zvyšování poslechové citlivosti. Vytváří autorské hudební nástroje, pravidelně spolupracuje na divadelních a tanečních představeních, tvoří zvukový design pro podcasty i audiovizuální díla. Působí jako kurátorka festivalu a rezidenčního programu Sanatorium Sonorum zaměřeného na současnou hudbu a zvukové umění. Věnuje se také pedagogické činnosti.

Adéla Součková využívá jako své hlavní vyjadřovací prostředky kresbu, text a interakci mezi nimi. Ve svých dílech vytváří instalace, které často kombinují text, přírodně barvené textilie a video. Hlavním zaměřením Součkové práce je kultivace vztahu ke krajině a napětí mezi spiritualitou a politikou. Skrze svou environmentálně uvědomělou tvorbu otevírá prostor pro revidování tradic. V posledních letech se věnovala tématům digitálního dohledu a jeho dopadu na náš vztah ke krajině, transgeneračnímu přenosu hladu a instrumentalizaci mezilidských vztahů. Její práce upozorňuje na propojenost mikro a makro realit, spojení osobního s globálním a vztah prehistorie a digitality. Teoretické zázemí čerpá z feministické literatury, kritické teorie, ale také úvah filozofů ekologie. 

Vystavující: Dimitris Kontodimos, Natálie Pleváková, Adéla Součková

Kurátorka: Anežka Januschka Kořínková

Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy, Městské části Praha 3, Ministerstva kultury a Státního fondu kultury České republiky. Za podporu srdečně děkujeme.