11/1/2019 – 8/2/2019
Když jsem nedávno vyšel ráno před dům, uviděl jsem na zemi v zanedbané sídlištní vegetaci staré ptačí hnízdo, které spadlo ze stromu. Přestože bývám po ránu trochu otupělý, můj zrak se jaksi automaticky a téměř okamžitě zaměřil právě na něj – na jeho pravidelnou, „inteligentní“ strukturu, která v okolním chaotickém porostu působila jaksi nepatřičně, organizovaně… až synteticky. Jako by obsahovala záměr, myšlení a strategii… nedokázal jsem alespoň přijít na jiný důvod, proč je zdánlivě tak oddělená od okolního prostředí. Pokud je řeč o abstraktních kompozicích Tomáše Bárty, myslím, že ani zde nejsou na prvním místě barvy.
Dívám se do proskleného pultu místní galanterie. Hlavně ukázat věci v lákavém nahromadění, to funguje. V ladném aranžmá jsou zde předvedeny knoflíky, stuhy, špulky, spony, korálky. Stříbrné a zlaté flitry. Ty zlaté nutně potřebuju. Lze je naplocho sešít do takového pohyblivého hada. Co to asi udělá? Má to kostru, ale dá se s tím hýbat. Chvíli je to zábava, ale zas takové terno to nakonec není. Jedna jediná věc z té krásně přeplněné vitríny prostě není dost… Vytržená jednotlivost nestačí a zároveň provokuje. Soustředění energie a smyslu se přelévá z celku do jednotlivosti a naopak. Věc může i nemůže být sama. Linka v obraze je určována i určující zároveň. Celek a část, stavba a jednotlivý element – jedno vyplývá z druhého, ale zároveň vše existuje naráz. Dá se tenhle vztah rozplést a má to vůbec smysl?
Jiný den pozoruji z okna místního blázna, který s cigaretou v ruce soustředěně prochází celou spletitou, geometrickou síť chodníků našeho sídliště tam a zase zpátky. Činí tak s absolutní vážností a důrazem, jako by se nebýt této jeho činnosti celý náš vesmír musel nevyhnutelně zhroutit do propasti chaosu a věčného zmaru. Přemýšlím, jestli šílenství souvisí s absencí struktury, neschopností držet se vzorců a osnov chování, které společnost považuje za funkční a přijatelné, nebo může být naopak důsledkem stavu, kdy nám tyto vzorce natolik zbytní před očima, že nám již nedovolují vnímat cokoliv jiného. Bártovy kompozice jsou také plné struktur: přetékají jimi. Rozpadají se, opakují, vrství se přes sebe nebo spolu navzájem soupeří. Zdá se, že však nejsou přímou, intuitivní referencí o podobě a struktuře našeho myšlení, ale spíše konglomerátem nejrůznějších vizuálních vjemů a vlivů, které reflektují i autorův zájem o svět umění, designu či architektury. Je zde tudíž přítomný i jistý nostalgický podtón, zkušenost se světem umění, ale i jistá ambice v tomto prostoru najít a uhájit svůj svébytný a rozpoznatelný jazyk.
Malba někde mezi přilínáním a odpadáváním. Jsou tam ještě kosti, ale kostra už zmizela. Maso už ztratilo svojí původní formu a leží teď vyrovnané na pultu ve zvláštním mezistavu, než se s ním stane něco, co bude dávat zase nějaký smysl. Rozsekání na elementy jedině jako cesta k celistvějšímu obrazu, jinak by to přece bylo k ničemu.
Když nezletilá gymnastka zamává uprostřed výskoku nad hlavou barevnou stuhou, cítím vždy lehkou závrať a dojetí. Jako by v té prchavé chvíli, v tom abstraktním nápisu, který vyznačí v prostoru a který se vždy rozplyne o něco dříve, než si stačíme jeho tajuplné poselství přečíst, bylo ukryto příliš mnoho: samotná křehká, dočasná a nahodilá podstata naší existence. V Bártových barevných kompozicích většího formátu však onu lehkost moderní gymnastiky částečně pozřelo umělcovo strategické uvažování a sklony k perfekcionismu. Je to trochu jako vidět celý záznam gymnastčina cvičení v jediném filmovém políčku.
K motivické saturaci dochází opakováním motivu (figury, fragmentu), proměnou jeho rytmu, intervalu a délky, zdobením, inverzí, otáčením, mnohonásobnou expozicí. Co takhle vyjmout několik motivů (stuh, perel, knoflíků) pro kontrolu a porovnání? Protože bůhví, co bude dál…
kurátoři Pavel Švec & Jaromír Novotný
