15/2/ – 15/3/2019
Malby Šimona Kadlčáka na výstavě [indistinct chatter / distant siren wailing] vědomě apropriují a volně nakládají s vizuálními znaky spojenými s psychedelickou a rave subkulturou. Zprostředkovávají zážitek, který je specifický, ale pro toho, kdo zažil doteky zmíněných subkultur, univerzální. Tvary a motivy v autorových malbách se proto nemusí pouze vidět, můžou se i znovu-prožít. Ztělesňují zkušenost rozpouštění se, větvení se v prostoru a splynutí s okolím, až zanikají hranice mezi Já a světem. Kromě lidsko-vegetativních metamorfóz se zde objevuje také motiv chameleona. Toho lze interpretovat právě jako nositele schopnosti brát na sebe různé podoby. V kontextu acid/rave subkultury odkazuje jak na ravery tancem spojené do kolektivního těla, kde se jednotlivec ztrácí ve struktuře většího celku, tak na změnu vnitřního prožívání ve vztahu sebe a okolí. Změna vědomí není vyvolaná za účelem skrytí, spíše naopak k empatickému cítění vůči kolektivu a naladění se na společné vibrace.
Šimon Kadlčák se odráží od žánrového spektra psychedelie, ale s jeho vizuálními znaky nakláda koncepčně a citlivě. Nejsou to totiž pouhé figurativní motivy organicky se rozpouštějící, ale také samotné provedení a povrch malby. Tady Kadlčák zkoumá médium malířství, když se skrze povrchové struktury a reliéfní vzezření pláten obrací k jeho vlastním výrazovým prostředkům. Jakmile totiž pohlédneme pod první plán maleb, najdeme barvy a struktury jak se mísí a prolínají v komplexním abstraktním pozadí. V druhém plánu tak barevné skvrny činí to stejné, co figurativní a organické entity v plánu prvním – rozpouštějí svoje vzájemné hranice a stávají se Jedním.
…
Obrazy jsou silně intoxikující podobně jako návykové látky. Určité emoce a prožitky se do nás vtiskují v tvarech, vypalují obrysy nejenom na sítnici, ale i do vědomí a podvědomí. Vědomí si tyto útržky představ ukládá na pozdější dobu, zapomíná je, ale neztrácí. Když se pak znovu setkáme s letmo zahlédnutým či lehce zapomenutým, vyjeví se nám nejenom obraz, ale také emocionální kontext situace samotné.
Fascinace je myšlenkou v prenatálním stavu, nenarozeným – nevysloveným fragmentem mnohosti. Je to jakési před, před-stav(a). Fascinace zůstává viset v latentním meziprostoru, je to určitý odstín světla, který halí vše okolní do specifické atmosféry, ale jakožto zdroj zůstává skrytý. Fascinace je sebepotvrzením skrze schopnost vidět sebe sama v někom jiném – imagovat. Nejedná se o sféru bytí, ale mámení. To ovšem neznamená, že je méně reálnou nežli myšlení. Možná je naopak myšlení prenátálním stavem fascinace. Záleží na našem přístupu. Všechnu moc imaginaci?
Imaginace je schopnost člověka vyvolávat v mysli představy, či obrazy vázáné k prožitému. Co když jsme ovšem schopni vyvolávat v mysli představy spojené se zážitky někoho jiného? Nemusíme nutně mluvit o telepatii. Stačí přemýšlet o obrazech a způsobech, jakým předávají pomocí tvarů zkušenosti, které překračují rámec osobního. Nezřídka se nám stává, že se v obrazech shlédneme, najdeme, doplníme.
Když jsem poprvé viděl kresebné skici k malbám Šimona Kadlčáka na této výstavě, měl jsem neodbytný pocit, že jsem již podobné tvary prožil. Zatímco se někde v minulosti naplňovala moje osobní zkušenost, kdesi v budoucnosti jí někdo jiný kreslil. Jako by obrazy byly prostředky synchronicity…
kurátor František Fekete
[indistinct chatter / distant siren wailing] on Tzvetnik
