Rudi Koval:21.25

10/11 — 1/12/2017
35-Koval-A5-TISK.pdf
artycok.tv

Pohlédněme například na typického současného malíře, tedy na jeho tvorbu i s nutkavou otázkou, je li tento pohled vlastně možný, protože nikdo přesně neví, za jakých podmínek tento umělec tvoří. On totiž nikdy nikomu nedovolí, aby jej sledoval při práci, dokonce ani vlastní kočce. Je tak chudý, že si nemůže dovolit vlastní ateliér, tak doma v malém pokoji maluje obří plátna, s nimiž díky mimořádné obratnosti dokáže projít všemi dveřmi, prožívajíc svou tvorbu skutečně vážně, aniž by si přál, aby se o tom vědělo. Kdybychom šli dále po stopách takového individua, zajisté bychom shledali, že obětuje mnohé z toho, co okolí spojuje s pojmy krása nebo výjimečnost umění, jen proto, aby se soustředil na hru, o jejichž pravidlech zarputile nikomu nic neprozrazuje. Nechce, aby umění bylo chápáno jako bažina námětů, do kterých lidé tak rádi zabředávají, aby je následně náš umělec ochotně vytahoval zpět do zahrad osvobozené nicoty. Pro své dílo vyžaduje pozornost nejen ničím nerušenou, ale přímo absolutní, proto jakákoliv podpora této pozornosti, pokud má být skutečným absolutnem, není vítána. Hodnota jeho díla spočívá v tom, že je vytvářeno. Je to věc sama o sobě. Věc jako zákon v době míru. Proto výhradně daleko daleko od slov. Slova jsou pro něj krvácejícím vojskem na bitevním poli. Popisovat nebo dokonce vysvětlovat obraz pokládá za zločin a když ho přinutíme obraz popsat slovy, má nutkání jej zničit. Je na ostatních, aby si našli své významy sami, jak sám říká. A nejlépe, ať přijdou na významy, které jsou lepší, než by vymyslel on sám. Anebo se může takovému umělci stát, že jeho konkrétní obraz nemá vůbec žádný smysl, je to prostě jen dutý znak a mlčenlivý princip. Dílo ohlodané vnějším světlem, tedy jistý druh sebepoznání, může mít buď katastrofální následky, nebo naopak člověku otevře cestu k dobrovolnému ukončení vlastní tvorby, jak sám říká.

Michal Pěchouček