Přemysl Procházka: Pauza

22/3 — 20/4/2018

Dílo Přemysla Procházky působí na první pohled jako osamocený periferní případ samouka. Byť je tento autor vybaven řádnou univerzitní zkušeností a dosud se pohybuje pod silným pedagogickým vedením, jeho výtvarný projev postrádá nejen znaky konkrétní školy, ale i jakoukoliv školenost vůbec. Procházka má totiž jasný a náročný cíl – najít esenciální směs z nichž se pomocí vhodných zaklínadel zrodí pravdivý obraz – bytost. Pochopitelně nehodlá ztrácet čas s něčím, co by v jeho očích bylo znehodnoceno pouhým zprostředkováváním skutečnosti nebo kompromitováno zobrazovací iluzí.

Tvůrčí metoda tohoto malíře má blízko k alchymii a určitému estetickému pragmatismu. Asi proto se v jeho tvorbě naprosto mimoděk spojuje modernistický experiment, syrovost Art Brut i jazyk lidového umění. Procházka hledá bezprostřední kontakt skrze fyzično asambláží, reliéfní struktury, vrstvení organických materiálů nebo prolézání obrazem. Volí nezvyklé formáty, ve kterých pak vše úzkostlivě organizuje, aby bylo poznat, co je dole a nahoře, vpředu a vzadu a především, co je uvnitř a vně. Vše se u něj děje v jakémsi modelářském soukromí, do kterého však z vševědoucí pesrspektivy nahlíží hluboký kosmos.

Jak sám autor říká:“… jdu cestou vizuální chuti a materiálové pravdivosti. Pracuji s vrstvením – maluji něco, co později přemaluji další vrstvou. Přiděluji tak hodnotu malovanému už jen na základě přítomnosti v obraze. To je ve prospěch pravdivosti – to, že něco není vidět přece neznamená, že to neexistuje. Proto musí na obraze existovat i to neviděné.“

Jinak řečeno, obraz je samotnému autorovi přehlednou a funkční mapou, pro diváka pak záhadným ostrovem, kde je podle kusých zpráv ukrytý poklad. V sázce je divákova důvěra, jeho zjitřelé vědomí času a hmoty. Každý obraz na této výstavě je tudíž událostí – obyčejným příběhem se svojí bídou i tajemstvím, komplikovanou minulostí i holou přítomností.

Michal Pěchouček