15/8/2020 – 27/9/2020

Pamela Kuťáková pracuje s médiem současné fotografie a její post-konceptuální uvažování silně rezonuje s ateliérem Anny Daučíkové, který autorka absolvovala na Akademii výtvarných umění v Praze. Hledání souřadnic-vztahů vyjadřuje za pomocí subjektivního obsahu, vždy vědomě pracuje s nevyřčeným příběhem, událostí či situací. Pozorovaný objekt je zpravidla ve svém přirozeném prostředí, aniž by očekával, že se stává spolupachatelem na dané práci. Její intimnost hledáčku, tak popisuje každodenní citlivý pohled běžného prostředí, ať již je aktérem sám člověk nebo třeba deka. Existenciální tíha se však propisuje do zdánlivě banálních témat. Skrytá ironií je tak kritikou současného světa.
V galerii 35M2 představuje tak svojí „skromnou“ hru, která se stává intimní výpovědí o obecně platných událostech. Jak už sám název napovídá, stupeň utajení se váže ke klasifikaci skrývané informace, kterou v důsledku závažnosti nejsme schopni říct. Zároveň se problém objevuje na jiné úrovni, než se sama skrytá sémantická zpráva nachází.
Současná výstava vypráví intimní příběh celospolečenského tabu. Obecně jde vlastně o naše vztahy, které děláme leckdy složitějšími už tím, že o situacích nemluvíme.
Mnozí z nás se potýkají s domácím násilím, alkoholismem v rodině, osvojováním dítěte, změnou pohlaví či s nemožností mít dítě. Možná nás to dělá zranitelnějšími a nehodnotnějšími, pokud chceme přistoupit na tuhle hru. Společenský tlak je však někdy až příliš selektivní na to, abychom mohli mluvit pouze za sebe a nehodnotit. Našlapujeme opatrně skrze ukřivděná post-traumata. Do hlavy nám přichází otázky, kdy je vhodné tyto informace sdělit? A jak na ně vůbec reagovat? Prázdnou frází, neboj nejsi v tom sama? nebo Však určitě někdo přijde a pak se to zahojí či Až budeš potřebovat pomoc, tak napiš. Všichni tohle známe, všichni jsme to asi už někomu napsali či řekli, jen to nerezonuje s tím, co člověk ve skrytu opravdu cítí. Paradox prázdné konverzace a toho, že nám někdo odhalí naše slabiny a tím se budeme cítit ještě křehčí. Jenže, co když i soused/ka něco takového prožívá?
Hravá instalace je tak odlehčená různými vizuálními materiály, v nichž autorka komponuje vztahové možnosti čtení. To nemusí být čistě chronologické – naopak, sluší tomu volnost a neuchopitelnost – a tak každý divák má možnost najít si svoji nejlepší konstelaci souvislostí. Našlapujeme tedy pomalu a nejistě, abychom nerozsápali poslední roviny společenského pozorování. Autorka se stává určitým diamantem své generace nastávajících mladých umělců, kdy skrze klasické médium současné fotografie, demonstruje mnoho vrstevnatost a klasický přístup konceptuálního umění. A tak jak napsal sám Gaston Bachelard, slovo může být úsvitem i bezpečným úkrytem, měli bychom vážit naše slova, která vyjadřují význam.

kurátorka Tereza Záchová