Feminismus stále čelí jak explicitnímu odmítání („vždyť už jsme si všichni rovni“), tak i strukturálním překážkám. To, co bylo předmětem zápasu druhé vlny, zůstává v mnoha ohledech nedosažené. Ženský hlas je nadále marginalizován v rozhodovacích pozicích, těla žen podléhají dohledu, reprodukční práva jsou omezována a péče je přehlížena jako samozřejmá. Emoce jsou znevažovány, zranitelnost zaměňována za slabost.

„Woman must write her self: must write about women and bring women to writing, from which they have been driven away…“

„Žena se musí napsat: musí psát o ženách a musí ženy přivést k tomu, aby se věnovaly psaní, od něhož byly odvedeny…“ píše Hélène Cixous ve svém textu Smích Medúzy (The Laugh of the Medusa) v roce 1975.

Výstava Ozvěny Medúzy představuje kurátorovaný výběr audiovizuálních děl autorek ze střední a východní Evropy, které prostřednictvím videa artikulují tělesnou zkušenost, citlivost i hlas, jenž byl v průběhu historie opakovaně potlačován, zesměšňován nebo démonizován. Prezentovaná díla navazují na koncept écriture féminine (ženského psaní), jak se zformoval ve francouzském myšlení 70. let. Namísto objektivizující distance či tradičního narativu zde vstupuje do popředí tělesnost, emocionální přetlak a subjektivní, často zraňující zkušenost. Tento přístup nelze omezit jen na literaturu, rezonuje také v současných vizuálních formách.

Autorky videí artikulují své pozice, bolesti i radosti. Nikoliv skrze popis či výklad, ale obrazem, gestem, opakováním nebo ironií. Jejich těla se stávají nositeli paměti i nástroji vzdoru. Kamera zde není jen aparátem zaznamenávání, ale aktivní účastnicí dialogu se sebou samou, s očekáváními společnosti i s dějinami vlastní rodiny.

Opakovaně se vracejí k motivům, které byly historicky instrumentalizovány proti ženskému subjektu, jako jsou květiny, domov, mateřství, sexualita. V rukou umělkyň se však tyto symboly stávají nástroji přetváření, přisvojení či destrukce. Medúza zde nevystupuje jen jako literární metafora, ale jako odkaz k nepochopené mytické postavě s rozporuplným dědictvím zosobněného děsu i moci, která dokáže pohledem paralyzovat i osvobodit. Její smích je aktem vzpoury, explozí, která rozrušuje normy a otevírá prostor pro autonomní ženský hlas. Hlas, který se nebojí smát, křičet ani mlčet – z vlastního rozhodnutí.

Podobně jako Hélène Cixous, jejíž text je výchozí inspirací, vnímáme subjektivitu jako mnohovrstevnatou a proměnlivou. Cixous ve své výzvě k psaní „sebe sama“ zároveň narušuje představu jednotného ženského subjektu. Hovoří o bisexualitě nikoliv jako o sexuální orientaci, ale jako o vnitřní mnohosti, dvojhlasu otevřeném různorodým hlasům a zkušenostem. Tento přístup lze chápat jako předzvěst současného nebinárního myšlení, které odmítá fixní identitu. Tvořivost zde není výsledkem přizpůsobení se, ale proudem, sdíleným, proměnlivým a otevřeným.

Výstava nepředstavuje jen soubor videí, ale formuluje kolektivní výzvu k ženskému vyjádření, které se nenechává formovat vnějšími požadavky. Výběr děl vznikl očima generace narozené v 90. letech. Osobní i generační zkušenost tak přirozeně formuje citlivost k tématům identity, tělesnosti a sociálních norem. Kurátorský výběr zde neodráží jen estetické a politické preference, ale také způsob, jakým byla ženská těla a hlasy zobrazovány v době dospívání této generace.

Každá z autorek přináší svůj vlastní „smích Medúzy“. Smích, který není výsměchem, ale návratem hlasu, jazyka a pohledu. Je to gesto osvobození, nikoli útoku. Nevolá po strachu, ale po pozorném naslouchání.

Vystavující: Daniela Baráčková, Pavla Dundálková, Valentýna Janů, Eva Jiřička, Barbora Katuščáková, Simona Koutná, Markéta Magidová, Šárka Mikešová, Michaela Mildorfová, Ladis Pelikánová, Petra Pětiletá, Tereza Severová, Zsuzsi Simon, Sláva Sobotovičová, Karoline Strys, Marie Tučková, Psychedelic Choir (Zorka Wollny), Zuzana Žabková

Kurátorská koncepce: Anežka Januschka Kořínková, Pamela
Architektonické řešení: Dita Lešovská 
Produkce a management: Karin Akai
PR: Nika Schnitzerová
Grafika: Bohumil Vašák

Karoline Strys (PL) – I am not here 

2020, 6:12

Dílo I am not here je inspirované uměleckou rezidencí v rámci projektu Let’s Make Noise Sisters, který se skládá ze série společných performancí a instalací vytvořených v reakci na omezování práv žen v Polsku.

I am not here is a solo work inspired by an artistic residency within the project Let’s Make Noise Sisters, a collaborative series of performances and installations created in response to the restriction of women’s rights in Poland.

Eva Jiřička (CZ) – Jízda

2004, 2:54
zapůjčeno z Národního filmového archivu

Performance Jízda, v níž se Eva Jiřička projíždí nahá po pražských ulicích v kabrioletu, rozostřuje hranice mezi veřejným a soukromým prostorem a tematizuje samotný akt dívání se. Snímek začíná v garáži polepené plakáty nahých žen, na které umělkyně reaguje jemným úsměvem, stejně jako na nablýskané auto.

Petra Pětiletá (CZ) – ALL WAM
2009, 3:40

All wam je sestřih videí ze stejnojmenné oblasti pornoprůmyslu, ve které Petra Pětiletá nalezla nevšední vizuální kvalitu.

All wam is a cut of videos from the homonymously called part of porno industry where Petra Pětiletá has found exceptional visual quality.

Valentýna Janů (CZ) – Is Your Blue the Same As Mine?

2018, 11:40

Dívka, která vám z plátna dělá společnost v jinak téměř prázdném prostoru, svou přítomností zároveň doprovází zmatečné vyprávění o rozhodnutích, samotě i lásce. Nespolehlivý vypravěč nabízí možnost ztotožnění se stejně proměnlivě, jako ona dívka mění svou roli v příběhu. 

A girl keeps you company from the screen in an otherwise almost empty space; at the same time, her presence is accompanied by a tale of decisions, solitude, and love. The unreliable narrator offers a chance to identify with the story that is just as confusing and variable as the girl’s changing role in the story. 

Pavla Dundálková (CZ) – Přibližně hodinu

2015, 2:58

Video Přibližně hodinu tematizuje moment odcizení a nedorozumění mezi lidmi obývajícími jeden prostor. Zobrazuje snahu o konzervování momentu štěstí a neklid. Video provází voiceover – odpočítávání vteřin v hodině jako odpočítávání kamínků při erozi skály. Počítání do hodiny se plete a motá, tak jak unikají myšlenky na to, co se mohlo pokazit, a každá vteřina vede k dalšímu konci.

Sláva Sobotovičová (SK) – Den poté (Sobota) / Day after (Saturday)

2005, 4:04, PAL

Mladé ženy v kuchyni zpívají baladu o tragické lásce a dělají u toho domácí práce. Píseň se trhá a zase navazuje. Muži sledují vše z povzdálí. 

Daniela Baráčková, Markéta Magidová a Šárka Mikešová Telecká (CZ) – MYSLELA JSEM SI, ŽE MÁM PO TOBĚ MRTVICI
2012, 2:40

Autorky a zároveň účinkující v tomto videu vytvářejí obraz o svých otcích díky útržkům vět či promluv, které se staly určitými formujícími hranicemi, od nichž se člověk znovu a znovu bolestně odpoutává, aby nalezl svoji identitu. Umělkyně se snaží s jistou nadsázkou odkrýt sebe-konstrukt skrze vnímání druhého.

Psychedelic Choir (PL) – Oh, Brothers! 

2020, 3:52

Vokální performance Zorky Wollny a Psychedelic Choir přináší apel na muže. Pětice žen volá po rovnosti, blízkosti a sdíleném světě. Skrze sílu hlasu otevírají prostor pro změnu vztahových i společenských uspořádání.

Simona Koutná (CZ) – My Surrogate Self, akt II. (Girly-Girls and Sexy-Bitches running the world through a pink mirror, dreaming about things that I understand)

2022, 9:44

Střihový film je kolážovitým recyklátem nalezených pohyblivých obrazů, jimiž dekonstruuje sociálně vystavěnou konstrukci obrazu ženy. Staví vedle sebe současnou popkulturu, její odraz v nekonečném proudu amatérských videí, kde její jazyk a gesta přejímají samotní aktéři, a zároveň její předobraz v podobě stereotypů udržovaných folklorní tradicí. 

Zuzana Žabková (SK) – FEMME T’AFFALE

2010, 6:00

Kontroverze dívání se. Utopie osudovosti? Poloha hlavy a gesta vypravěčky jsou stylizovány tak, aby odkazovaly jak k současným, tak minulým stereotypním představám krásy, smyslnosti, vášně a osudu v jediném momentu.

Controversy about looking on. Utopia of Fatality? The dominant image is a portrait of the narrator profile. Narrator’s head position and gestures are stylized to a position which is reference of current but also past stereotype expression of beauty, sensuality, passion and destiny in a moment. 

Ladis Pelikánová (CZ) – Vlhko 

2012, 2:04

Kamera detailně snímá nalíčená ústa autorky, která si opakovaně olizuje rty, zatímco jí postupně z úst vytéká bílá tekutina. Výrazná vizuální i zvuková repetice vytváří napětí mezi smyslovostí, odporem a očekáváním. Práce se pohybuje na hraně grotesky, erotiky a tělesného přebytku, tematizuje jazyk, ženskou tělesnost i významy, které přisuzujeme „vlhkosti“ v různých kontextech.

Michaela Mildorfová (CZ) – Květiny

2013, 1:00

Destrukce květin, ve výřezu domácího prostředí, které si protagonistky (mé kamarádky) samy vybraly, jako i druh květin, kterými byly ve vztahu obdarovávány, je tedy „psychoterapeutickým“ vypořádáním se s nezdařilým vztahem.

Marie Tučková (CZ) – I think you’re funny
2017, 06:32

Čtyři ženy v tělových overalech cvičí v bezpohlavním prostoru white cube. Jejich výkony doprovází hlas s emotivním textem o virtualitě, cykličnosti a touze po skutečném kontaktu. Závěr s folklorní písní působí jako absurdní katarze prázdnoty.

Tereza Severová (CZ) – Procházka/návštěva/přednáška

2011, 3:10

Soubor videí zprostředkovává osobní prožitky a emoce skrze tři běžné situace. Všední den je naplněn drobnými úkoly, které vyžadují plánování a schopnost reagovat na změny. Vše běží, jak má, záznamy v diáři mizí, jiné přibývají. Až do chvíle, kdy se plány začnou překrývat, přepisovat a vzniká chyba. 

Barbora Katuščáková (SK) – lucky slowatch
2024, 3:00

Projekt vychází ze zkušeností mladého člověka, který je svědkem úpadku politické kultury a křehkosti demokracie ve své domovině. Reaguje na rychlý nárůst zneužívání národních symbolů a ideálů, které šíří současná vláda. Upozorňuje také na skutečnost, že veřejné projevy machismu jsou stále rozšířené a společensky tolerované.

This project stems from the experiences of a young person witnessing the decline of political culture and the fragility of democracy in my homeland. I respond to the rapid increase of profaned national symbols and ideals spread by the current government. I’m highlighting the fact that public displays of machismo are still prevalent and normalized.

Zsuzsi Simon (HU) – And yet we still keep on living…

2025, 44:04

Ve videu And yet we still keep on living… propojuje Zsuzsi Simon tři generace žen (sebe, matku a babičku) v obraze, který se dotýká každodenní práce, těla a paměti. Jednoduché koště tu odkazuje k domácím rituálům i čarodějnictví a otevírá prostor pro sdílení tichých mezigeneračních traumat.

Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy, Městské části Praha 3, Ministerstva kultury a Státního fondu kultury České republiky. Za podporu srdečně děkujeme.