Oto Hudec – We Are All Carbon

11/10 – 1/11/2019

Dneska se může stát zeleným aktivistou každý a dost možná bychom si to tak i všichni přáli, hlavně aby se budoucnost našich dětí dala zachránit. S blížící se klimatickou katastrofou v patách v nás ožívá environmentální aktivismus, mnozí si na něm přihřívají vlastní polívčičku. A některým to je a bude stejně jedno, i kdyby se měla naše planeta pojmenovat Hnědá. 

Nedávno jsem viděla zelený vtip: rozprava dvou lidí. Jeden sní o přírodě a druhý tvrdí, jak moc mu chybí se dívat na hvězdné nebe a dýchat čerstvý vzduch. Poslední políčko dokazovalo, že jsou oba uměle vytvořeni a zkušenost s přírodou jaktěživa neměl ani jeden z nich. Otevřu internet a první článek zní: Česká vláda bude sázet stromy a chce za to lidem platit. Kapitalismus se zkrátka vetře všude. 

Nakonec vše završuje domněnka středoškoláků, kteří si myslí, že Gréta je naprostý milionář, utrácí cizí peníze, a ještě k tomu je postižená. A všechno se to smete ze stolu. Jenže z jakého? V tuhle chvíli se člověk snaží zorientovat v různých pravdách.

Možná však čelíme úplně nové éře. Splněním různých požadavků se totiž kapitalismus zahryzává do systému, který se spoléhá na úplné vymizení pojmu matérie z přírody. A jak z lidí opět (nebo teprve teď?) vytvořit výrobní linky. Musíme být kritičtí: jak si vlastně dokážeme omezený kapitál představit a co na to fosilní paliva? Možná to vypadá na sepsání nového manifestu. Problém spatřuji spíše v tom, že potřebujeme nový systém. 

Výstava slovenského umělce Oty Hudce komentuje právě tato témata. Někde je autor poetický, přípustný tomu, že člověk je součástí přírody, a není přece možné ani jedno vyloučit. Avšak intenzivním pozorováním dané umělecké práce zjistíte, že ačkoliv by se mohlo dílo zdát romantické, efemérní, vráží autor divákovi do zad nůž. Pomalu a postupně tedy umíráte. Video o vodě není procházka s C. F. Davidem nebo K.H. Máchou, ale sofistikovaně poukazuje na mizející a vypařující se vodu z horského ledovce. V dalších dílech s vámi autor už ani nelaškuje. Aktivisticky naráží na neustále přetřásanou problematiku těžby, ať již uhlí či kobaltu. A to, že někteří mají pocit, že dělají něco víc než ostatní, je možná mírně parafrázováno i co se umělecké produkce týče, ta má totiž také své stinné stránky. Jenže každý v lese jako H. D. Thoreau nemůže žít.  Ono by to pak dopadlo úplně stejně. A tak na závěr nechávám otevřenou otázku citátem od Kared Barad. 

„Matter and meaning are not separate elements. They are inextricably fused together, and no event, no matter how energetic, can tear them asunder. Even atoms, whose very name, atomos, means “indivisible” or “uncuttable,” can be broken apart. But matter and meaning cannot be dissociated, not by chemical processing, or centrifuge, or nuclear blast. Mattering is simultaneously a matter of substance and significance, most evidently perhaps when it is the nature of matter that is in question, when the smallest parts of matter are found to be capable of exploding deeply entrenched ideas and large cities. Perhaps this is why contemporary physics makes the inescapable entanglement of matters of being, knowing, and doing, of ontology, epistemology, and ethics, of fact and value, so tangible, so poignant. “ 

Karen Barad, Meeting the Universe Halfway:
Quantum Physics and the Entanglement of Matter and Meaning, 2007.

kurátorka Tereza Záchová