Nina Fránková: 18+2

16/2 — 16/3/2018

S Ninou Fránkovou se seznamujeme na české scéně poprvé. Přestože započala své studium na pražské UMPRUM v ateliéru Keramika a Porcelán, pokračovala záhy studiem v Nizozemí, přesněji v ateliérech Keramiky na Akademii Gerrit Rietveld a Volného umění na Sandberg Institutu v Amsterdamu. V její umělecké práci dlouhodobě zpracovává fenomén keramiky jako sochařského materiálu. Způsob její tvorby přesahuje veškerý tradiční pohled na keramiku či porcelán. Popírá jeho klasickou formu, která se využívá pro design. Naopak, materiál bere divoce, expresivně a intuitivně, tak jak s ním pracovalo dávno předtím. Jako bychom, my lidstvo, zapomnělo a ztratilo přímý kontakt se Zemí a přírodou samotnou.

Svoboda, a ne utilitárnost daného materiálu může mít význam historického archivu místa, které zachycuje nejen vzpomínky, ale i přírodní naleziště. Skrze nashromážděnou hmotu se stává místem naší budoucnosti. Fránková dobře ví, že forma je získávána z určitého pohybu, který utváří existenci předmětu do života. Ten se odráží v důležitosti tvůrčího procesu, jenž sama autorka pokládá jako součást neukončené verze uměleckého díla. Aby divák mohl vnímat tajuplnou záležitost vztahu umělce a jeho díla, nechává ho nahlédnout do složitého procesu za pomocí osobního dokumentování. Skrze její díla promlouvají autorčiny postoje, názory či pocity o našich hodnotách a o samotném životě. Prostřednictvím svých děl komunikuje s diváky za pomocí metafory.

Ve své výstavě 18 + 2 autorka pracuje se svým archivem postupně vznikajících soch, které započala v roce 2015. Do současnosti prošel mnohými změnami, které rozhodně nebudou ukončeny touto expozicí. Název výstavy vychází z číselné náhody úzce spojené s jedinečným vývojem série keramických soch. Ačkoliv by se mohlo na první pohled zdát, že sochy jsou si něčím podobny, reprezentují jednotlivost ve společenství. Každý totiž prošel určitými doteky, pozorností či speciální péčí. Křehce sledujeme osobní rituál, který v nás podporuje chtíč a zvědavost otevřít jednotlivé schránky. Ač nevědomě, je zde určitý odkaz na muzejní kritiku v autorech Pierra Manzoniho, Annette Messager, Hanse Haackeho či samotného Marcela Duchampa. A tak, jak praví Walter Benjamin, „každý obraz minulosti, který není uznán v současnosti, hrozí, že nenapravitelně zmizí.“ Výstava tak reflektuje obsesivní vztah mezi umělcem a dílem v kritice muzejní prezentace.

Tereza Záchová