14/12/2018 – 4/1/2019
Představit výstavu a tvorbu Nik Timkové si žádá uvést osobní příběh. Její černá kočka je velká lovkyně, neustále nosí domů zbytky svých úlovků, kostry ptáků a potkaní ocásky. Z ocásků měla Nik hrůzu, nestavěla se sice na židli, ale pohltila jí úzkost. Potkani jsou mrštní a plíživí, vyběhnou zpoza rohu, když to nejméně čekáme. Černá kočka je ale bystřejši a tak z potkánka zbyde jen ocásek. Jelikož podstata lovkyně je lovit, musela se Nik s potkaními ocásky nějak vyrovnat. Začala tedy modelovat a vypalovat z hlíny jejich sošky.
Principem čarodějnictví je uzmout podstatu a ovládnout předměty, i když nejsou v naší blízkosti. Stěžejní roli zde hraje imaginace a představa. Představujeme si předměty, jejichž vzdálenost mizí používáním formulek a rituálů a přibližujeme se k nim tak, že překračujeme od rozumu k emocím, od definování k prožívání.
Z feministických knih a popkultury víme, že čarodějnictví je mystickým a tělesným, je rebelstvím proti řádu a před racionalitu klade emocionalitu, před důkazy víru. Oproti magii, která je spíše mužským řemeslem a až do barokních dob byla legitimní součástí vědy, je čarodějnictví spíše ženským řemeslem, nikdy nebylo institucializováno, přežívá v podobě různých rituálů a novopohanských kultů dodnes.
Nik Timková se o čarodějnické rituály zajímá od puberty. Její zájem spočívá v občasném praktikování rituálů, které spíš než vážná snaha o změnu stavu věcí tkví ve hře, ve středoškoláckem okouzlení, v návratu a úniku k nadějím, které se ve střetu se světem dospělých zdají být naivními. Naděje však jednak není k zahození, jednak není samozřejmostí.
Nik zajímá především novopohanská Wicca, která je spojená s kultem Bohyně. Bohyně je nesmrtelná, je milenkou, manželkou i matkou smrtelného Boha, který ve věčných cyklech prožívá zrození a smrt, přinášeje svým umíráním podzim a znovuzrozením jaro.
Kult Bohyně úzce souvisí s ekofeminismem, který hlásá nutnost návratu k harmoničtějšímu vztahu k mimolidskému. Jeho hlavní teze tkví v tom, že ženy jsou stejně jako země zneužívány západní patriarchální kulturou, která dobývá, vlastní, kontroluje. Není potom náhodou, že v antické mytologii, která západní civilizaci ovlivnila nejvíce, je to naopak žena, bohyně Persefona podřízena vůli Háda, jenž za truchlení přírody odchází na podzim do podsvětí, aby se na jaře vrátila zpátky na zem. Tyto koncepty sice v tvorbě Nik Timkové nejsou přímočaře zpracované, vždy jsou však latentně přítomné.
Umělecký proces je v praxi Nik Timkové magickým rituálem, neboť tvkí v určitém zaklínání vizulních znaků. Nik často používá digitální koláž, kde remixuje znaky, mísí jejich významy, přivádí k sobě vzdálené podstaty kouzelnou hůlkou Photoshopu. Klasickou čarodějnickou ikonografii kombinuje se současnou popkulturní mytologií. Digitální a mýtické se potkávají na povrchu objektů s rituální hodnotou.
Instalace Nik Timkové je místem k zastavení. Umění samotné je magické, plní sakrální funkci, která nahrazuje víru v sekulární společnosti a navrácí aspoň na okamžik člověka k rituálu, kontemplaci, nebo třeba až k mystickému vzplanutí. Umění také slouží k pokládání otázek. Funguje podobně jako kyvadlo v druhé místnosti: nejdřív se ho zeptáme na otázku s možnými odpověďmi ano a ne, na kterou předem známe odpověď. Určíme si, jak se kyvadlo kýve, když odpovídá ano a jak, když odpovídá ne. Poté se můžeme zeptat na něco, na co odpověď neznáme. Hrajeme hru se svými Já; důležitý je v první řadě samotné položení otázky odpovídající nám už vlastní přítomností.
kurátor František Fekete
From Dead To Worse na Tzvetniku
