04. 03. 2022 – 26. 03. 2022, vernisáž 03. 03. 2022 o 18h

Hledači chodí po krajině a hledají tajná zákoutí, kde by prováděli svá měření. Dělají to od nepaměti, jako by je něco neustále uhánělo, aby postupně shromažďovali data o světě, ve kterém žijou. 

V ruce mají mapu, ale někdy se stává, že zabloudí. Jejich mapa totiž není úplně přesná, linie zlomu je svádějí ze správné cesty. Ačkoliv jsou experti na kreslení map, neuvědomují si, že krajina, kterou mapují, je vždycky o několik kroků napřed. 

Kdo jsou uháněči, nikdo přesně neví. Ale jsou na světe, co hledači pamatují. Uháněči se nedokážou zastavit. Kdyby se zastavili, tak by se prostě vypařily. Občas se to taky stane. Ale nijak zvlášť je to netrápí. Prostě se nezastavují a když se náhodou někdy zastaví, hned se vypaří a už nejsou, aby je to trápilo. Proč by si s tím měli dělat vrásky? Jejich přirozeností je se prostě nezastavovat anebo vůbec nebýt. Hledači nikdy nedokázali zjistit proč tomu tak je. Měřit a kategorizovat můžou jen entity, která se nepohybují. 

Hledači kreslí na svých cestách na kůru stromů tajná znamení pro další skupiny. Uháněči jim nerozumí, ale když nějaké potkají, tak se poškebují. Symboly jsou pro ně jako nesrozumitelné čmáranice. Smysl pro humor ovšem mají, to se pozná.

Skupina Hledačů z Bolavé Tvrze teď překračuje hrbolaté údolí, aby se dostalá dál podle cesty. Někde za tímhle údolím, co se podle mapy jmenuje Velké Podpaží, žije nový druh. Ten se musí zdokumentovat, popsat, kategorizovat. 

Uháněči mapu nepotřebují a nějaké kategorie jsou jim ukradené. Jen sledují stopy, co zanechávají Hledači. Cokoliv, co zažijí, je pro ně vždycky nové. To, co Hledači vidí podruhé, vidí Uháněči nanovo, protože nemají paměť, naději, ani touhu. Nespí, ale dokážou proniknout do snění Hledačů a tak je stopovat. Jejich sny proto musí mít jedno oko vždycky přivřené.

Ještě jednu důležitou věc musíte vědět o Hledačích. Musí držet vždycky při sobě. Když jsou sami, tak se vždycky ztratí a to nevěští nic dobrého. Jenže jsou taky děsně zvědaví. Takže se často stává, že se jeden od skupiny oddělí, aby si prohlédl nějaký zvlášní exemplář, co mu vyrašil zrovna vedle jeho kroku. A hned se musí sklonit a vyjeveně si to zjevení prohlédnout. Jenže ve své fascinaci zapomene zavolat na ostatní a ty zas pádí pryč, protože je uhání vidina nějakého nového objevu. Hledač bez druhů je ale snadnou kořístí pro Uháněče, kteří jsou mu vždycky v patách. Ani se nenaděje a už je zavřený ve velké ptačí kleci.

Kurátor: František Fekete

Fotografie: Peter Kolárčik