Max Dvořák:Shisa Lounge Exclusive

31/5 — 29/6/2018

kurátor František Fekete

.

Max Dvořák je režisérem lidí, obrazů, zvuků a pachů. Shisha Lounge Exclusive je narativní a konceptuální situace. Narativní proto, že je zde vyprávěn určitý příběh a dokonce divák sám se stává jeho potencionální součástí. Konceptuální proto, že mnohé je zatím ve stavu nevyřčenosti. Nevyřčenost je nutnou podmínkou bytí v Shisha Lounge Exclusive a možná je to jediný stav, ve kterém zde lze být. Začněme ale od začátku; je zde smyslové: lidé, obraz, zvuk, vůně. Anebo
v opačném pořadí. Abyste se připravili na obraz a zvuk, nadýchejte se nejdříve vůně difúzerů. Neptejte se proč, na tom tak úplně nezáleží. Záleží na tom, že si odpočinete, přípravíte se. Určité události požadují obezřetnost. Nadýchejte se příjemné vůně. Zkoumejte vzory na koberci. Čtete si tento text a hosteska se na vás usmívá. Brzy shlédnete nový film.
Možná o tom nevíte, ale právě jste režírováni autorem. Vstoupili jste do prostoru čekárny. Pokud přistupujete na autorovu režii, čekáte. Můžete se posadit na polštářek nebo konverzovat s hosteskou. Jste ve stavu očekávání. Konečně vás hosteska uvádí do sálu. Film začíná. Slyšíte hlasy. Mluví se o vraždách taxikářů. Možnost náhleho dramatického obratu je ve vzduchu. Nepochybně je zde cítit ozvěna žánrových konvencí psychologického thrilleru. K žádné dramatické situaci ovšem nedochází. Potencionální zůstává nevyřčeným. Lidé vystupují a řidič si pro uklidnění pouští video. Pro nastolení vnitřní rovnováhy pomáhá sledovat cizí nevyrovnanost v ploché formě.
Stand-up comedy běžící na telefonu evokuje specifický žánr home videa, kde únosci pořizují záznam unešeného, aby vydírali druhou stranu. Scéna vystavěna z jediné rekvizity a ostrého frontálního světla nás unáší ke kriminálkám, v nichž jsou záměry a motivy postav předem odhadnutelné. Max Dvořák atmosféru takových epizod využívá k výpovědi o pečlivě se ukrývající patologii, kterou nám hrdina stand-up comedy ve své dlouhé zpovědí jemně podsouvá. Při sledování monologu podivné figury s mikrofonem a kobercem v pozadí si nejsme jisti, zda se jedná o nacvičený monolog, kultivovanou vyhrůžku nebo pokus o humornou etudu. Smích publika evokuje spíše atmosféru tíživosti a nejistoty. Funguje zde jako katalyzátor potlačené vyhrocenosti, bez něj by to možná bylo celé trapné, avšak smích přidává věrohodnost myšlence, že když se smějeme, jedná se o únik z bezvýchodné situace. Když nevíme jak reagovat, smějeme se, nic jiného nezbývá, na protest se nezmůžeme, avšak mlčení by znamenalo přitakání.
Smích ustává a film končí. Pokud jste doufali v dramatický konec, jste zklamání. Odcházíte s nezodpovězenou otázkou, ale právě ona filmovou situaci uzavírá ve smyčce jemné hrozby, která čeká na další turnus diváků.