5/10 — 5/11/2017
Fotografická tvorba Marcela Steckera je pozoruhodná svojí experimentální mnohoznačností a přitom je ve své podstatě zahleděna do fotografické tradice. Ryzí fotografičnost a fotogeničnost podmíněná technickou i estetickou kvalitou jde v jeho obrazech ruku v ruce s prodlouženými podobami klasického malířství. Stecker pracuje výhradně v sériích, přesněji v pevných strukturách, které mají většinou finální tvar v podobě výstavy nebo autorské publikace. Tyto série vznikají v poměrně v dlouhém časovém horizontu, během kterého se naplňuje autorova obsese opakování, hledání nuancí nebo naopak vyostřené spojování zdánlivě nespojitelného.
Například nedávno prezentovaná série Země lidí (Galerie Fiducia, Ostrava, 2017) je na první pohled sdělná čistotou žánru, pravdivostí zobrazení a niterností pohledu. Působí jako deník vášnivého cestovatele mapující svou krajinu, všechny její monumentální i přehlížené prvky, které lze zažívat jako nadosobní nebo mýtickou energii. Stecker ale každé konkrétní místo dokáže vnímat jako lidský osud nebo příběh lidského díla s jeho dokonalostí i konečností. V sérii černobílývh zátiší (… Ateliér Josefa Sudka, 2011) se zase prostor událostí překvapivě omezuje na nevelkou desku ve fotografickém studiu a na několik bezcenných zbytků obalového materiálu. Pravdivost zobrazení je tu však silně zpochybněna úplně obyčejným rozhodnutím akcentovat vidění fotoaparátu, které je tak diametrálně jiné než vidění lidského oka. Hierarchie prostoru, hloubky, povrchu a plochy se bortí a schopnost vidění se tu potlačuje ve prospěch symbolismu a manýristické imaginace. V dalších souborech se fotografický obraz stává jakýmsi dvojníkem, inspirativním duchem nebo exaltovanou ozvěnou jiných výtvarných postupů jako jsou kupříkladu v sérii Tadzio koláže z papíru (2014).
Aktuální výstava, která vznikla pro galerii 35m2, je pokusem o syntézu všech dosavadních cest. Svým názvem evokuje konkrétní místo nebo dokonce postavu, snad archeologa, dílem zaniklou civilizaci a její kulturu, která přinesla nové podněty a myšlení. Sen o Tróji je autorův zatím nejvíce experimentální počin, kde je důležitou rovinou fotografií jakýsi všudypřítomný rozpor. Najdeme tu silné pnutí mezi realističností a abstrakcí, věrnou referencí a zneklidňujícím přeludem, dokumentární momentkou a fiktivní mizanscénou nebo reprodukcí jiných výtvarných děl a vlastní, výsostně autorskou stylizací. Formální prostředky i žánry jsou v této výstavě extrémně různorodé až protichůdné, v koncovce se však v zastřené jednotě doplňují. Navíc se vždy jedná o velmi osobní pohled zrcadlící autorův vnitřní svět odolný jakékoliv nahodilosti nebo dekonstrukci.
kurátor Michal Pěchouček
