8/11 – 6/12/2019

Od první již dva roky staré myšlenky na tuto výstavu bylo zřejmé, že nepůjde o společné dílo, ale spíše o dvojhlas. Lenku s Markem jsme potkali na Favu na pracovišti Vasila Artamonova nikoliv jako tvůrčí dvojici, ale jako dva nezávisle profilované umělce – žánrové malíře, kteří mají svůj poznatelný styl inspirovaný kromě jiného realismem první i druhé poloviny dvacátého století . Oba se silně protínali v zájmu o humanistickou rovinu zobrazeného a jejich světy portrétní malby a zátiší harmonicky naplňovaly takzvané „tradiční“ umělecké formy a jejich obsahy jako stále živá témata. Dva roky je pro umělce velmi dlouhá doba – etapa radostných a nespoutaných diskursivních skoků, pokusů a omylů. Dnes už je pochopitelně všechno jinak. Jejich společná prezentace je tudíž  zamýšlena jako setkání  dvou do jisté míry protichůdných světů.

Pro Štěpánkovou byla doposud příznačná její silně rukopisná portrétní malba – barevně hutná a kresebně kompaktní. Dalo by se říci, že její obrazy měly být předvším setkáním s blízkými lidmi – přímé a neuhýbavé pohledy krásných bytostí, smyslných a nevinných zároveň. Zároveň se ve svých portrétech čím dál otevřeněji ptala, jaká je role ženy ve světě umění. Její aktuální práce s kresbou komorního formátu a především s videem je jen prodlouženou podobou téhož.  Tentokrát již nejde o portrétní pohled na lidi, ale o to, jak vnímají svět kolem sebe. Proto na jejich individuálních rysech nezáleží, stačí tichá přítomnost v podobě jejich odpočívající kočky. V pohyblivých obrazech Štěpánková vhodně využívá typickou vlastnost média filmu – možnost používat kameru jako divákovo oko, vtahovat pozorovatele přímo do děje a doslova jej provádět na cestě. V obrazech prostých montáže a jakékoliv akce je přítomné zneklidňující napětí. Přitom sledujeme všední a zacyklený pohyb jedné ženy nebo za soumraku odpočívající skupinu dívek. Pozornost se upíná na drobná, ale významuplná gesta.

Marek Tischler se v umění úspěšně vyhýbá jeho vznešeným podobám a k vyšším záležitostem života se otáčí zády. Spíše by se od něj dalo očekávat, že v umělecké dílo promění okolní svět. Je sběratelem atributů každodenního života. Proto jsou námětem jeho obrazů ty nejprostší předměty, které slouží jako prostředek ke hře s tvary. Její pravidla a smysl závisí na na naší důvěrné znalosti obyčejných věcí a zvláště jejich funkci. K dosažení působivého obrazu mu stačí lapidární barevnost a typická karikaturní přímočará linka. Cyklus monotematických maleb s motivem spojovacího materiálu je nejen estetickou škálou nuancí v intenzitě a stupních. Je to především starosvětský prostředek k  rozpoznání důležitosti nebo dokonce nadřazenosti principu opakování – pochopení toho, že se dvě stejné věci od sebe navzájem odlišují, nebo jsou naopak identické, či nějakým způsobem příbuzné nebo dokonce mouhou tvořit smysluplnou dvojici, skupinu, celek, jenž drží náš svět pohromadě.

Kurátoři Michal Pěchouček & Petra Steinerová