17/2 — 19/3/2017
Reliéf stopy kovaný ve sněhu, nevysvětlitelný rozumem. Dva lidé se setkávají na prahu nerozumnění. Ohledávají jeho mlhavý okraj, bázlivě namáčí špičku své boty do bělostné prázdnoty. Některé věci nelze vysvětlit slovy, lze se však cítit do jejich stavu. A ony nás přitahují, vábí nás a fascinují. Ona stopa zdá se být ztělesněním té nejstarší otázky: co zde bylo jako první, noha, či stopa? Stopa je osamocená, skoro neviditelná, je bílou na bílé. Dva lidé se po chvíli odmlčí. Slova byla vyčerpána, nezbývá než mlčet. Bylo jim zároveň i teskno i slavnostně, jak pozorovali nedozírnou krajinu.
Jsme pohledem, který je zvláštním způsobem mechanickým, robotickým. Je to subjektivní pohled, který nás přivádí k pochybnostem. Je to člověk, duch, substance? Stojíme při zemi, abychom mohli vzlétnout, létáme, abychom mohli přistát.
Zastihnout náhodu. Nepostižitelně víří bílým prostorem, mísí se ze sněhovými vločkami, otáčí horou. Co otáčí horou? V očistné propasti, hledajíce novou krajinu, objevují se tři černé postavy. Jejich zájmem je hora před nimi. Hora, která je na povrchu sama, kdo ale ví, jakými stezkami prochází v podzemí, ve vrstvách utajených člověku, které si postavy nedokáží představit? Takovou horou bychom chtěli být, hrdou, důstojnou, osamocenou s pár věrnými košatými přátely. Je zima, Persefona se ukrývá v podsvětí, slzy hoře zamrzly. Vztah těch lidí a krajiny je zvláštní. Je polaritou, černou a bílou. Kdo má vliv na koho? Otáčejí lidé svým podivným strojem horu, nebo je v první řadě ona přivábila, aby se jim ukázala ze všech stran? Je to činem výsměšným, výhružným, prosícím? Uvést je v napětí.
Člověk a jeho vztah k okolité krajině je motiv, který se v tvorbě Ley Petříkové vyskytuje pravidelně. Tento vztah se pokaždé jemně proměňuje, jeho jádrem ale vždy bývá křehká a kontemplativní poetika, která tone v bezčasí. Lidé jsou bezejmenní, jsou symboly, jejichž původ začíná a končí za hranicemi samotných obrazů. Náměty jsou inspirovány literaturou, malířstvím, přírodou. V případě Natočit horu (2016) je výchozím bodem autorčina stejnojmenná báseň a její osobní vztah ke krajině, kde se příběh odehrává. V galerii 35m2 poprvé prezentovaná práce Šlépěj (2017) je volně inspirována stejnojmennou povídkou Karla Čapka, ve které se dva lidé po sněhové bouři setkají nad osamocenou stopou ve sněhu, aby se po rozhovoru odmlčeli, neschopni vyřešit její původ. Obě videa evokují zastavené přítomnosti existující na hranici reality a snu, lehce se chvějící naznačeným narativem. Název výstavy Čím méně se dívám, tím více vidím poukazuje na to, že skutečný příběh se neodehrává v samotném obrazu, ale krouží kolem něj za poloprůhledným závojem. Oboje díla prezentovaná na výstavě hledají jakéhosi nedefinovaného třetího činitele, neviděného, ukrytého v nehmotném oparu, který však trvá na své existenci v naší obrazotvornosti. Zatemnit příhodu, obracet váhání.
kurátor František Fekete
Čím méně se dívám, tím více vidím UMA Audioguide
