Výstava Kdo se bojí, smí do lesa je inspirovaná psychoanalytickou teorií Carla Gustava Junga, podle níž si v sobě každý člověk nese potlačované, nevědomé a často „temné“ stránky osobnosti – svůj Stín. Zvědomění Stínu je pak dle Junga prvním, nejnáročnějším a nejdůležitějším krokem k tomu, abychom s ním dokázali vědomě nakládat a integrovat ho do své osobnosti tak, aby nás neovládal o to silněji nevědomě. Každý z nás si s sebou nese svou vlastní temnotu, s níž je třeba se setkat – vydat se do lesa a obejmout to, čeho se bojíme.

Vystavující: Darina Alster, Radka Bodzewicz, Jana Schlosserová, Dominik Styk

Kurátorská koncepce: Tomáš Samek
Produkce a management: Karin Akai
PR: Nika Schnitzerová
Grafika: Bohumil Vašák

Reflexe Stínů je klíčová nejen pro osobní život, ale i z politického hlediska. Jung upozorňuje, že naše potlačené Stíny často projektujeme do druhých, a tím si můžeme ospravedlňovat různé formy násilí vůči nim. Právě touto optikou Jung ve své době analyzoval například nacisty, kteří si svou vlastní brutalitu promítali do menšin, aby ji mohli „vymýtit“. Podobné mechanismy projekce lze pozorovat i dnes – v rostoucí transfobii, krajně pravicovém extremismu nebo dehumanizaci celých skupin obyvatelstva a národností. Výstava tedy obecně otevírá prostor pro nezbytnou introspekci – pro setkání se Stíny, které si neseme jako jednotlivci, jako společnost a které dědíme, a pro hledání cesty, jak s nimi žít vědoměji.

Výstava je rozdělena na dvě části. První, zaměřená na průchod lesem, představuje kontakt s naším okolím i se strachem z toho, co se v něm – jako v prostoru projekce Stínů – může skrývat. V této části vystavují Jana Schlosserová a Dominik Styk. Schlosserová zde zkoumá dědictví, vztahy a péči, které formují naše osobní i sdílené Stíny. Její díla tvoří paralelu mezi jejím osobním příběhem a příběhem jabloně rostoucí na její zahradě, poznamenané necitlivým zacházením, jež se stává metaforou generačních zranění i obnovy. Strom se v tomto kontextu stává zakořeněňujícím se i transformujícím se zároveň, kdy bolest a destrukce mohou být zárodkem růstu. Stín destruktivnosti (starého) se tak může stát příčinou vzniku (nového).

Dominik Styk potom ve svých dílech zkoumá vztah mezi jednotlivcem a společností, mezi kultivací těla a formováním identity. Stejně jako člověk šlechtí rostliny či zvířata, kultivuje také sám sebe – podle představ druhých i vlastních projekcí a očekávání. Potřeba kontrolovat a vystavovat na odiv život, nikoli takový, jaký je, ale jaký má být viděn, se zde promítá do těla, které se stává subjektem, objektem i maskou v jednom. Jedinec se tak skrze modifikaci či maskování zároveň skrývá i odhaluje – maska může zakrývat tvář, ale také zpřítomňovat různé podoby člověka. Styk čerpá inspiraci z historické postavy ozdobného poustevníka, muže, který byl roku 1795 zaměstnán jako živá dekorace v soukromé zahradě.

Druhá místnost po průchodu lesem vybízí k introspekci. Díla Radky Bodzewicz a Dariny Alster se obracejí více do nitra. Radka Bodzewicz ve svých sochách modelovaných ve virtuální realitě a tištěných na 3D tiskárně zkoumá vztah mezi personou a Stínem – dvěma neoddělitelnými rovinami lidské psyché, které společně vytvářejí celistvost bytí. Její intuitivní proces modelování, připomínající práci s hlínou, propojuje archaické a digitální, hmotné i duchovní. Modře zbarvené modely, evokující totemy či chrliče, v sobě spojují posvátné a profánní, krásu i neřest. Bodzewicz tak zachycuje prapodstatu symbolů, které v nás probouzejí kolektivní paměť a dávné mýty, a ukazuje, že to, co je temné nebo skryté, může být zároveň klíčem k pochopení vlastní celistvosti.
Umělkyně Darina Alster potom ve své projekci s názvem Timelessness rozvíjí motiv Stínu jako prostoru, kde se vrstvy osobní i kolektivní paměti setkávají s neznámým, nepřítomným či nevědomým. Z pozůstalosti po své matce, kunsthistoričce zaměřené na baroko, vytvořila sérii rorschachovských obrazů, které fungují jako zrcadlo – projekční plocha nevědomí. Fragmenty minulosti se zde rozpadají a znovu skládají, podobně jako naše vlastní identita, kterou formují i ty části kolektivního nevědomí, které byly v našich životech nepřítomné, potlačené či neznámé. Projekce se tak stává setkáním s děděnými i osobními Stíny – s tím, co bylo kdysi vytěsněno, a proto nadále ovlivňuje naše vnímání času, paměti a sebe sama.

Darina Alster (*1979) je intermediální umělkyní, performerkou a techno-čarodějkou. Ve své tvorbě se věnuje novým formám performance s inscenovanými prvky, kostýmy a site specific situační scénografií. Témata představení se pohybují od osobních mysticko-tělesných prožitků časovosti a silných emocí až k velmi angažovaným komentářům globálně sdílených aspektů současného světa, často vytěsňovaných či tabuizovaných. Pracuje s napětím mezi zdánlivou racionalitou současných technologií a iracionalitou médií archaických, jako jsou například astrologie, tarot, mýty a pohádky a jiné druhy náboženských i světských archetypů. Od roku 2019 společně s Kateřinou Olivovou zastává místo vedoucí Ateliéru nových médií 2 na Akademii výtvarných umění v Praze.

Tvorba Radky Bodzewicz (*1991) se pohybuje na pomezí figurace a abstrakce – v prostoru, který sama označuje jako figurální abstrakci. Její malby zkoumají hranice tělesnosti, symbolu a vnitřního prožitku. Vznikají jako autonomní světy, které diváka vybízejí k introspekci a kladou otázky týkající se vnímání, času a reality. Pro Bodzewicz je malba rituálem a prostředkem transformace. Jejím prostřednictvím zpracovává nasbírané zkušenosti i hlubší vrstvy vědomí. Významy jejích obrazů se rozvíjejí v čase a jsou často ovlivněny dlouhodobým zájmem o vědeckou a filosofickou literaturu, která jí umožňuje nahlížet každodenní realitu v nových souvislostech. Obraz chápe jako mentální mapu, jako nosič archetypů a symbolů.

Jana Schlosserová (*1989) se pohybuje napříč klasickými médii, která svévolně kombinuje a využívá v závislosti na roční době i aktuální náladě. Její tvorba se rozvíjí ve dvou paralelních rovinách – v reflexi světů dětí a dospělých a ve ztvárnění mykorhizních vazeb. V prvním případě proměňuje dětské hračky v bizarní artefakty, v případě druhém proniká do neviditelných mnohovrstevnatých procesů, které nás obklopují a převyšují. Vystudovala sochařství na FaVU v Brně a absolvovala zahraniční stáže v italské Carraře a na SVA v New Yorku. Žije a tvoří v Dačicích.

Dominik Styk (*1996) je umělec slovenského původu, který vystudoval ateliér Time-Based Media na Vysoké škole výtvarných umění v Hamburku Během studia absolvoval mezinárodní rezidenční pobyty na Akademii výtvarných umění v Norimberku v malířském ateliéru a na Akademii výtvarných umění ve Vídni v sochařském ateliéru. Dříve studoval scénografii na Katedře alternativního a loutkového divadla DAMU v Praze, což se odráží v jeho umělecké praxi, zejména v častém používání textilií a scénografickém přístupu k instalačním prostorům. Materiálnost tkaniny odkazuje na lidské tělo zejména proto, že některé objekty jsou nositelné a v performancích jsou používány příležitostně.

Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy, Městské části Praha 3, Ministerstva kultury a Státního fondu kultury České republiky. Za podporu srdečně děkujeme.