Juliana Höschlová: Mind is a negative Bitch

30/8 – 29/9/2019

Juliana Höschlová je vizuální umělkyně, která zpravidla pracuje s přesahem a porušováním klasických uměleckých forem, jako je malba, kresba či instalace. Důležitým faktorem však je autenticita a přítomnost, která atakuje diváka. Autorka studovala na Akademii výtvarných umění, v ateliéru Vladimíra Skrepla a na tchaj-pejské TNUA na Taiwanu. Absolvovala rezidenční programy v Budapešti, v rakouském Grazu, pražské Meetfactory nebo v Asii.

Výstavou v galerii 35 m2, Höschlová navazuje na svoje poslední performativní projekty, ve kterých se zaměřuje na populární formu karaoke, jako sociálně spojujícího prostředku. Karaoke a fenomén společného zpěvu Höschlová zpracovávala již v rámci studia na Akademii a nyní se k němu intenzivně vrací. Její práce poslední dobou prochází určitou katarzí, která se transformuje skrze osobní autorčin prožitek v kontextu vnímání okolního světa a reakci na současné globální problémy. Panika, úzkosti, rezignace a nyní téma péče o sebe sama a o její okolí, jsou po sobě navazující fáze Julianiny práce, které reflektují její vztah k environmentální krizi.

Výstava poukazuje na oddělení rozumu a citu, kde chladný pragmatický přístup západního myšlení převládá. Cit a emoce ohledně lidských vztahů sice křičí všude kolem nás v podobách life-style magazínů, filmů, či TV seriálů. Libujeme si speciálně v těch, které se této „problematice“ blíží, abychom tak zastínili to nejdůležitější. Upřímný pohled na vnitřní bezpodmínečnou lásku.

Je mi dvacet pět, třicet a taky čtyřicet. A musím začít od začátku. Už zase, ale s čím? Pouštím si své oblíbené srdcervoucí hitovky a minulost je zatím jen převlečený závoj. V proudu slz sotva vidím na Youtube. 

Jsem sám. Vyrovnávám se s pocity hněvu, úzkosti a rozpadajícího se světa. Mám asi osobní krizi. Tam venku je tma. Pluju atmosférou divnejch pocitů. Vzpomínám na ten pohyb mýho těla. Ve sprše jsem řval do mikrofonu, abych to pustil. Pod proudem vody, kterou jsem nelítostně plýtval, jsem se cítil spokojeně a šťastně. Byl jsem schovanej a v bezpečí za plastovým závěsem. Mnoho terapeutů říká: „začněte u sebe, s láskou k sobě.“ Co se tím však myslí? Nevím. Každý to totiž vnímá po svém. Rozum anebo cit. Ten si však v dnešní době málokdo může dovolit. A ještě o tom mluvit… 

Jsem ten, kdo za sebou zavřel dveře a díky tomu svět tam venku skončil. Je oddělený mezi mnou, zdí, oknem a horou věcí, které materiálně sbírám. Je zatím moje historie. A tak si jí neustále lepím znova před sebe, abych to měl “jakože” těžší. Ale k čemu? 

Přirozenost se vytrácí. Nastupuje vlna falše. Píše se nový příběh. Jak se dnes cítím, označuji v aplikaci…Ale je to nějaký divný. Já vnímám úplný opak. Láska, zamilovat se, milovat. Frčím na tom a dává mi to smysl. A pak tvrdej náraz. Nechce se mi být. Jen všichni říkaj, že to přejde. Seru na ně. Chci řvát do světa. A bulet do polštáře, podpořit to dalším songem. Mám na to právo. Akorát to moc neříkat. Rozum nad vším vládne, je ten nejsprávnější ukazatel.

Nechávám si dovézt tu mrtvolu z dálky přímo pro Tebe, z lásky. Je krásná, něžná a já tě s ní obdaruji. Vím, že to pro tebe mnoho znamená. Květina. Má láska je nekonečná. Má láska přijímá mnoho podob. Je, byla a bude vždycky věrná. 

Na pozítří se rozcházejí. Neříkal, že jeho láska je nekonečná? Asi je, ale možná jsem to špatně pochopila. Nevlastnit. A tak jsi jdu poslechnout tu minulost. Spolu s tím, se mi vybaví vůně. Z čerstvého květu zbyl suchý list, ale pořád voní, jen jinak. Mám trochu strach. Úzkost nad budoucností mého života. Asi jsem se měla méně sprchovat a víc tančit. Prostě, nechat to žít. Je to osvobozující. A je to naprosto zásadní.

kurátorka Tereza Záchová

julianahoschlova.com