1/6 — 9/7/2018
Důležitou polohou dosavadní práce JH je téma trapnosti v autoportrétu, sebeironie, nemotorného a jízlivého vtipkování o tom, kdo jsme, nebo kým být chceme či nechceme. Na výstavě, kterou připravila pro galerii 35m2, motiv autoportrétu mizí, alespoň v prvním plánu. Jde o obecnější situaci mladé chemičky a kutilky, která si v bezpečí svého pokojíčku vyrábí krystaly a referuje o tom svému věrnému příteli deníku. Proces krystalizace je také jistou metanarativní linií pro příběh jejího života. Modré krystaly jsou rozpoznatelné vrcholky pěny dní. Výstava je asociativním vrstvením motivů. Najdeme zde návod i výsledek, ten však ještě není zcela vykrystalizován. Nevadí, přijemné modravé světlo zářivek nás uklidňuje.
When she arrived, she was an hour late and already crystallized. Ocitáme se ve zvláštním showroomu imaginární dívky, která si ráda hraje s krystaly. Motiv mladé dívky je dnes všudypřítomný, někdy se zdá, že je to výchozí i cílový bod našich snah a snů. Buď ji chceme mít, nebo se ji chceme stát, v obou případech je zde touha po vlastnictví. Někteří zacházejí tak daleko, že o mladé dívce mluví jako o archetypu kapitalistické společnosti (Tiqqun : Raw Materials for a Theory of the Young-girl). Atmosféra showroomu je dalším bodem, kterého bychom si měli všimnout. Proč se jim výstavy stále více podobají? A co výstavy prezentují? Artefakty, objekty, umělce a umělkyně? Jde zřejmě o symptom doby. Každý si stavíme svůj vlastní showroom. Ideologický, tělesný, nejčastěji virtuální. Na tomhle je však něco podivného. Produkt, který má cool namodralá atmosféra podporovat jaksi zaniká ve velkém celku. Krystalky se stydlivě skrývají, musíme jít za nimi, být pozorní a všímaví. Klasický showroom staví naopak na koncepci produktů, které sami přicházejí. Věci, které nám jdou naproti tak přímočaře, že i kdybychom nechtěli, musíme na ně narazit. Tento moment roztomilých maličkostí (kdo si všiml krystalu na televizoru?) způsobuje vtipkující a ironizující charakter showroomu JH.
Dívka JH si ráda hraje s krystaly; to už víme. Současně sama krystalem je. I am a planet! proklamuje mladá těhotná středoškolačka Juno ve filmu Juno. Každý je planetou, každý je krystalem podléhajícím změnám a růstu. Když se bude postupovat podle návodu, budeme tak krásní, jako jsou tyto krystaly modré. Modrá je barvou nebe, modrá je barvou moře. Všech těch věcí, které tvoří pozadí pro ideální selfie na Instagramu.
Jenže ono to není celé jenom o kráse. Vykrystalizovat se v angličtině používá jako termín pro označení stavu po kocovině. Jsme unavení, ale spokojení. Jsme vláční a tvární. Jsme přesně takoví, jací být chceme. Nebo jaké nás chce mladá dívka, počáteční a konečný bod všeho? Dívka z gifu s krystalem mezi nohama věrně zpodobňuje tento stav. Zacyklená v těkavé a neohrabané smyčce, dívá se na nás dokonalýma očima, nazírá dokonalým tělem, které však budí jistou jistou nedůvěru, posléze smích. Její pohled se stává prázdným, její tělo jen součtem vyvážených poměrů. Nakonec v nás možná vzbudí kapku lítosti. Nutno přiznat, že je v tom odlesk ironie, nechceme však tuto dívku zesměšnit. Přichomýtla se omylem do naší výstavy z internetu. A proto se ji nesmějme, smějme se radši sami sobě.
kurátor František Fekete
