22/3 – 19/4 2019
Naše vědomé jednání je jen kapkou na hladině oceánu nevědomých procesů, které nekontrolujeme, neznáme, bojíme se jich a mylně si je vykládáme. Nervová struktura a fungování našeho mozku vytvářejí neposedný typ lidského vědomí, který je univerzální a všem lidem společný. Něco docela jiného už je specifický, individuální obsah myslí jednotlivců – jejich myšlenky, vzpomínky a představy… jejich kreativita a způsob jakým se projevuje. Tvůrčí schopnosti jsou obecně vzato známkou ochoty překračovat hranice a porušovat pravidla. U Jana Turnera (*1971) se tato ochota vyznačuje až nebetyčnou dávkou optimismu, se kterým se ve své aktuální výstavě pouští do křížku s konstantami jako jsou šipka času, zákony logiky či pravděpodobnosti. Ve svých překvapivých a originálních uměleckých výstupech se Turner nepokouší o nic menšího, než změnit celý náš vesmír k lepšímu. Jako instrument pro tento nelehký úkol si (zcela vědomě) vybral klacík, resp. kousky trouchnivějícího dřeva.
Pahýl symbolizuje tu část skutečnosti, kterou se snažíme popřít a vytěsnit, která nás svou nejednoznačností a nejasnou funkcí zneklidňuje, od které zpravidla odvracíme zrak. Zmrzačenou, dysfunkční část těla, nebo např. slepou evoluční větev (jakých je fakticky vzato valná většina). V širší rovině v něm lze spatřovat i jakousi zhmotněnou esenci zbytečnosti, zmaru a zapomnění. Co se však zdá být naprosto bezvýznamné, může se pouhou změnou úhlu pohledu ukázat jako zcela zásadní: pahýl je přese všechno i nedílnou součástí reality, bez níž je naše životní zkušenost i samotná představa o světě kolem nás jen neúplná. Tento deficit je pak zárodkem a zdrojem četných nedorozumění a konfliktů, které provází náš živočišný druh celými jeho dějinami a které ovlivňují život každého jednotlivce také v osobní rovině: nesváry a rozpory, které nosíme v sobě, které zažíváme mezi sebou navzájem i tváří v tvář prostředí, v němž jsme nuceni existovat.
Turner, který nikdy příliš neslevil ze svých maximalistických nároků na uměleckou tvorbu coby prostředku neustálé transformace diváka i sebe sama a který možná i právě proto dosud zůstává spíše na okraji zájmu umělecké veřejnosti, zde nastupuje v roli jakéhosi domácího lékaře, jenž se pokouší uzdravit a zahojit onu hlubokou ránu zející v našem obrazu reality. S dojemnou pečlivostí, zahrnující i mile dekorativní tendence, integruje zpět, co bylo vytěsněno, a usmiřuje vzdálené protiklady. Ukazuje nám sebestřednost a limity našeho pragmatického myšlení i chatrnost našich kategorických soudů o světě, ve kterém nemůžeme naleznout klid a štěstí, budeme-li jej pouze krájet nožem své předpojatosti a rádoby univerzálních dualistických koncepcí.
kurátor Pavel Švec
